Malá, shrbená žena v ošoupaném kabátu, s rezavou vozíkem a rukama popraskanými zimou. Nezvedala oči. Neptala se. Jen položila peníze na pult.

— Jako vždy. Čtyřicet kilo hovězího, — pronesla tiše.

Řezník pokaždé ztuhl.
Čtyřicet kilo. Každý den. Beze změny.

První týden si říkal, že živí velkou rodinu. Druhý týden začaly pochybnosti. Třetí už nemohl ignorovat detail, který se vracel znovu a znovu — zápach. Ne vůně masa. Něco kovového, nasládlého, těžkého. Zůstával ve vzduchu ještě dlouho po jejím odchodu.

Po trhu se rozběhly řeči.
— Má prý psy.
— Zásobuje restauraci načerno.
— Nebo… něco horšího.

Snažil se to pustit z hlavy. Jenže zvědavost je pomalý jed. A jednoho večera udělal chybu — vyšel za ní.

Táhla vozík sněhem, míjela poslední domy, opuštěné garáže… a zamířila k zavřené továrně na okraji města. Budově, o níž se roky říkalo, že je prázdná. Zmizela uvnitř.

Vyšla po dvaceti minutách.
Vozík byl prázdný.
Po čtyřiceti kilech masa nezůstalo nic.

Další den totéž.
Třetí den už to řezník nevydržel.

Když vstoupila dovnitř továrny, proklouzl za ní. Hned u dveří ho udeřil zápach, který se nedal popsat. Pak zvuky — tlumené, nepravidelné. Ne hlasy. Spíš… čekání.

Podíval se škvírou v chodbě.
A krev mu ztuhla v žilách.

Pod rezavými trámy stály klece. Svařené z armatury, různé velikosti. Některé prázdné. Jiné obsazené.
Uvnitř neseděli zločinci ani bezdomovci. Seděli tam staří lidé. Hubení, šedí, s pohledy, které se naučily být tiché. Když jeden z nich zvedl hlavu, jejich oči se setkaly.

Řezník ucouvl.

— Nemusíš se bát, — ozval se hlas za jeho zády. — Stejně už víš dost.

Stála tam. Klidná. Unavená. Opřená o prázdný vozík.

— Co… co to je? — vydechl.

Podívala se na klece bez hněvu i pýchy. Spíš s bolestí, která už dávno neměla kam růst.

— Fronta, — řekla. — Fronta, na kterou se nikdo nechce dívat.

Továrna byla zavřená deset let. První přišli ti, které vyhodili z bytů. Pak ti, na které zapomněly děti. Lidé s důchody, co nestačily ani na léky. Chodili sem umírat.

Nejdřív nosila polévku. Pak chléb. Pak přibyli další. Zima. Nemoci. Hlad.

— A pak zmizel stát, — dodala tiše. — Zůstalo jen maso.

Pochopil to až s odporem. A když pochopil, zvracel na studený beton.

Čtyřicet kilo nebyla zásoba.
Byl to výpočet.
Aby vydrželi všichni.
Do dalšího rána.

— Rozhodli se sami, — řekla a dívala se mu do očí. — Kdo odejde dřív. Aby ostatní mohli žít ještě den. Nebo dva.

Z jedné klece se ozval pláč. Jinde se někdo otočil ke zdi.

— Nejsem vrah, — řekla klidně. — Jen účetní smrti.

Řezník vyběhl ven, lapal po mrazivém vzduchu. Noc přežil beze spánku. Ráno zavolal policii.

Továrnu obklíčili během dvou hodin.
Našli klece. Lidi. Seznamy. Data. Pečlivé zápisy:
„Dnes — Petr, 81. Dobrovolně. Bez bolesti.“

Žena nekladla odpor.

Za týden bylo ticho.
Případ uzavřen.
Továrna zbourána.
Dokumenty zmizely.

Řezník už hovězí neprodává.

Každé ráno stojí u prázdného pultu a počítá.

Čtyřicet kilo.
Každý den.

A nemyslí na to, co tam bylo.
Ale kolik podobných míst ještě stojí na okrajích měst —
a kolikrát kolem nich projdeme,
aniž bychom ucítili zápach.