Devadesátiletá babička vešla dovnitř pomalu, téměř nepozorovaně. V jedné ruce svírala starou dřevěnou hůl, druhou se přidržovala regálů, jako by se snažila udržet rovnováhu se světem, který se jí už dávno začal vzdalovat. Každý krok bolel. Záda měla shrbená, kolena se třásla. Přesto přišla sama. Vždycky chodila sama. Nechtěla nikoho obtěžovat.

Zastavila se u pečiva. Vzala chleba, podívala se na cenu… a pomalu ho vrátila zpět. U másla se zdržela déle. Obrátila obal, přimhouřila oči, tiše si povzdechla. I to bylo příliš drahé.
Postupně vracela jeden výrobek za druhým. Počítala v hlavě drobné, které měla v kapse kabátu. Uvědomila si, že dnes si možná nekoupí vůbec nic.

V obchodě bylo rušno. Vozíky vrzaly, lidé telefonovali, někdo se smál. Nikdo si nevšímal drobné stařenky, která se sotva držela na nohou. Došla téměř ke konci uličky, když se jí podlomila noha.

Bolest byla náhlá a ostrá.

— Ach… — vydechla, když dopadla na studenou podlahu. Hůl jí vyklouzla z ruky.

Několik lidí se otočilo. Na zlomek vteřiny. Pak se všichni zase vrátili ke svým nákupům. Žena vedle regálu dál vybírala jogurty. Muž u pokladny se díval jinam. Jako by se nic nestalo.

Babička se pokusila vstát. Opřela se o hůl. Nohy ji neposlouchaly. Znovu spadla.

Rozhlédla se kolem sebe. Oči se jí zalily slzami. Natáhla ruku — ne teatrálně, jen zoufale. Ticho. Nikdo. Jeden kluk si dokonce vytáhl telefon a začal si ji natáčet. Bavilo ho to.

Neměla už sílu prosit.

Začala se plazit. Pomalu. Po kolenou. Jednou rukou se opírala o podlahu, druhou se snažila přitáhnout hůl. Každý pohyb byl utrpení. Dýchala přerývaně, tiše sténala. Lidé jí uhýbali z cesty, aby „nepřekážela“.

Chtěla se jen dostat ven. Domů. Někam, kde nebude na očích.

A právě tehdy se stalo něco, co mnohým sevřelo žaludek studem.

Dveře obchodu se prudce otevřely. Dovnitř vešel mladý muž v pracovní bundě, ruce od prachu, obličej unavený po celém dni. Udělal pár kroků — a zastavil se.

Uviděl ji.

Bez jediného slova položil tašku na zem, klekl si k ní a jemně ji vzal pod ramena.

— Babičko, slyšíte mě? — zeptal se tiše.

Podívala se na něj. V jejích očích se objevil stín údivu. A něco víc. Úleva.

— Ne… nemusíte… já to zvládnu… — zašeptala automaticky.

— Ne. Ne sama, — odpověděl klidně.

Zvedl ji do náruče. Jako dítě. V obchodě se rozhostilo nepříjemné ticho. Kluk s telefonem sklopil mobil. Někdo se otočil ke stěně. Někdo si najednou vzpomněl, že musí pryč.

— Zavolejte sanitku! — řekl muž nahlas.

Nikdo nereagoval.

Vynesl ji ven, posadil na lavičku, sundal bundu a přikryl jí kolena. Třásla se. Nejen zimou.

— Promiňte… asi jsem překážela… — řekla potichu.

Mladík se nadechl.

— Ne. Vy jste nepřekážela. Některým lidem jen překáží vidět druhé.

Sám zavolal záchranku. Pak se vrátil do obchodu. Ne kvůli sobě. Přinesl vodu, chléb a máslo.

— Já vám to nemůžu zaplatit… — vyděsila se.

— Už je zaplaceno, — odpověděl.

Sanitka přijela rychle. Zdravotník tiše poznamenal, že kdyby zůstala na zemi déle, následky mohly být fatální.

Než se dveře zavřely, babička mu stiskla ruku.

— Dnes jste byl celý můj svět, synku…

Neodpověděl. Jen přikývl. A otočil se, aby nikdo neviděl jeho oči.

Obchod se znovu zaplnil hlukem. Lidé pokračovali v nákupech. Všechno šlo dál.

Ale něco už bylo jinak.

Protože někdy stačí jeden člověk, aby se ostatní museli podívat sami na sebe.