Téměř jsem odpojil USB disk, když se konečně otevřela složka. Její název mě mrazil: „Řádek_12“. Žádné datum. Žádné vysvětlení. Chladný, industriální název. Slovo, které nemá místo v kuchyni při snídani.

Uvnitř: desítky videí a několik textových souborů. Spustil jsem první.

Obraz se třásl. Bylo slyšet hluk továrny: nepřetržitý rachot strojů, cinkání kovu, přerušované hlasy. Kamera natáčela dopravní pás. Okamžitě jsem ho poznal – ten samý jako v reklamách, rychlý, plynulý, údajně sterilní. Jenže tady se všechno zdálo jinak. Tmavší. Špinavější. Zářivky blikaly, jako by světlo neustále sláblo.

Po dopravním pásu se pohybovaly klobásy. Tisíce jich. Pohybovaly se tak rychle, že vypadaly jako živý organismus.

Pak se v záběru objevila ruka. Holá. Bez rukavic.

„Nemáme čas… prostě to tam hoďte a pokračujte,“ ozval se hlas za záběrem.

Další video bylo horší. Kamera byla pevně uchycená, někde schovaná. Do záběru vstoupil zaměstnanec v zašpiněném plášti. Nervózně se rozhlédl, prohraboval se v kapse. Pak se naklonil přes pás – a něco mu vypadlo z ruky. Malé. Obdélníkové.

USB disk.

Ztuhl. Podíval se na předmět, pak na pás, pak na proud masa. Udělal krok… a ustoupil. Linka se nezastavila. Stroj spolkl všechno, aniž by zpomalil. Bez možnosti volby. Jako by na ničem nezáleželo.

V textovém souboru byla jen jedna věta:

„Jestli tohle čtete, znamená to, že mě nechtěli pustit ven.“

Další dokument vypadal jako deník. Data. Týmy. Čísla šarží. Krátké poznámky, načmárané ve spěchu.

„Dnes se v té frašce ztratilo více věcí. Rozkaz: Nezastavujte linku.“

„Inspekce dokončena. Všechno je ‚v souladu‘.“

„Pokud zastavíme, všichni jsme vyhozeni.“

„Vědí to. A je jim to jedno.“

Sevřelo se mi hrdlo. V hlavě mi bušila jedna myšlenka: Snědl jsem ji. Ne obrazně. Doslova. Prošla mi pod nožem, skrz ruce, do mého těla.

Poslední soubor neměl jméno. Černá obrazovka. Pak hlas. Unavená. Zlomená.

„Pokud to někdo najde… prosím… nemyslete si, že je to nehoda. Tady nic není nehoda. Řada se ani nezastaví, když…“

Nahrávání náhle přerušilo ostré praskání. Jako by mi vytrhli mikrofon.

Dlouho jsem seděl bez hnutí. Za mnou tiše hučela lednička. Uvnitř další produkty. Stejně obyčejné. Stejně levné.

Podíval jsem se na obal. Název továrny. Číslo šarže. Datum. Všechno bylo perfektní. Příliš perfektní.

Téhož dne jsem vzal USB disk na policii. Vyslechli mě, vyměnili si pohledy a zabavili zařízení. Požádali mě, abych nešířil „neověřené informace“. O týden později mi zavolali zpět: „Žádné anomálie nenašly.“

O tři dny později jsem se vrátil do obchodu. V regálu: stejné klobásy. Nová várka. Stejná cena. Stejné heslo „kontrola kvality“.

A někdy, v noci, si myslím, že ten zvuk stále slyším. Pravidelný. Nekonečný. Jako by se někde poblíž stále otáčel dopravní pás, lhostejný k tomu, co polyká – a k těm, kteří to jedí.

A pokaždé, když otevřu ledničku, napadne mě otázka: co když ten USB disk nebyl jediný?