Už jsem chtěl flashku vytáhnout, když se přece jen otevřela složka. Jmenovala se „Linka_12“. Bez data, bez popisu. Chladný, technický název. Přesně takový, jaký by člověk čekal někde v továrně, ne doma u snídaně.

Uvnitř byly desítky videí a několik textových souborů. Otevřel jsem první.

Kamera se třásla. Bylo slyšet nepřetržitý hluk strojů, kovové rány, útržky hlasů. Objektiv mířil na výrobní pás. Poznal jsem ho okamžitě — stejný, jaký vídáme v reklamách: rychlý, moderní, „sterilní“. Jenže tady bylo všechno jiné. Špinavější. Tmavší. Světla poblikávala, jako by se hala neustále topila v polostínu.

Na pásu se pohybovaly párky. Tisíce párků. Jely tak rychle, že to působilo skoro živě.

Pak se v záběru objevila ruka. Holá. Bez rukavice.

— „Nestíháme… prostě to tam hoď,“ ozval se hlas mimo obraz.

Další video bylo ještě horší. Kamera stála nehybně, jako by ji někdo schoval na polici. Do záběru vstoupil pracovník v zašpiněném plášti. Nervózně se rozhlížel, něco schovával do kapsy. Pak se naklonil k pásu — a něco mu vypadlo z ruky. Malé. Obdélníkové.

Flashka.

Ztuhl. Podíval se na ni, pak na běžící pás, na nekonečný proud masa. Udělal krok vpřed — a couvl. Linka se nezastavila. Stroj pohltil všechno, co mu stálo v cestě. Bez zaváhání. Bez ohledu.

V jednom textovém souboru byla jediná věta:

„Jestli tohle čteš, znamená to, že mě nenechali odejít.“

Další soubor připomínal deník. Data, směny, čísla šarží. Krátké zápisky, psané ve spěchu, mezi pípáním strojů.

„Dnes zase spadly cizí předměty do směsi. Řekli nám, že se linka nezastavuje.“
„Kontrola proběhla. Všechno ‚v pořádku‘.“
„Když to zastavíme, vyhodí nás všechny.“
„Vědí o tom. A je jim to jedno.“

Polklo mě sucho v krku. Jediná myšlenka mi bušila v hlavě: já jsem to snědl. Ne obrazně. Skutečně. Prošlo to mým nožem, rukama, tělem.

Poslední soubor neměl název. Jen černá obrazovka a hlas. Unavený, zlomený, sotva slyšitelný.

— „Jestli to někdo najde… prosím… nemyslete si, že je to náhoda. Tady nic není náhoda. Linka se nezastavuje ani když…“

Záznam se náhle přerušil ostrým prasknutím. Jako by někdo vyrval mikrofon.

Seděl jsem dlouho bez hnutí. Za zády tiše hučela lednice. Uvnitř ležely další potraviny. Stejně obyčejné. Stejně levné.

Podíval jsem se na obal. Název výrobce. Šarže. Datum. Všechno perfektní. Až podezřele perfektní.

Ten den jsem flashku odnesl na policii. Vyslechli mě, vyměnili si pohledy, nosič zabavili a požádali mě, abych „nešířil neověřené informace“. O týden později mi zavolali, že „nebyla zjištěna žádná pochybení“.

O tři dny později jsem šel do obchodu. Na regálu ležely stejné párky. Nová šarže. Stejná cena. Stejný slogan o kontrole kvality.

A někdy v noci mám pocit, že ten hluk slyším znovu. Rovnoměrný, nekonečný. Jako by někde pořád běžel pás, kterému je úplně jedno, co do něj spadne — a kdo to potom sní.

A pokaždé, když otevřu lednici, napadne mě jedna děsivá otázka:
co když ta flashka nebyla jediná?