Ten zvuk byl tak nepatřičný, že jsem se okamžitě posadila na posteli. Lidé nevolají ve dvě ráno, pokud se nestalo něco špatného.

— Paní, omlouvám se za pozdní hodinu, — ozval se na druhém konci tichý, napjatý hlas. — Jsem svatební fotograf vašeho syna. Na fotografiích ze svatby je něco velmi zvláštního. Musíte to vidět osobně. Prosím… zatím o tom s nikým nemluvte. Ani se svým synem.

V první chvíli jsem si namlouvala, že jde o omyl. Poškozený soubor, zvláštní stín, technická chyba. Ale tón jeho hlasu mi sevřel hruď. To nebyl hlas člověka, který řeší banalitu. To byl hlas někoho, kdo se bojí toho, co objevil.

Oblékla jsem se a vyjela do noci, aniž bych si pořádně uvědomovala cestu. Město bylo prázdné, lampy svítily studeně a já měla pocit, že jedu někam, odkud už se nevrátím stejná.

Fotograf na mě čekal ve studiu. Jakmile jsem vstoupila, zamkl dveře. Ten pohyb byl tichý, ale výmluvný.

— Děkuji, že jste přišla, — řekl a hned mě vedl k počítači. — Několik týdnů jsem přemýšlel, jestli vám mám zavolat. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Pak jsem zkontroloval časové značky. Kamery. Záznamy z okolí.

Na stole už ležely fotografie, rozložené v přesném pořadí. Každá měla čas — hodiny, minuty, sekundy.

— Než vám ukážu konkrétní snímky, musíte pochopit jednu věc, — řekl tiše. — Nejde o náhodu ani špatný úhel. To, co jsem našel, úplně mění příběh té noci. A může změnit budoucnost vaší rodiny.

První fotografie vypadala normálně. Tanec. Světla. Smích. Můj syn, šťastný a lehce nervózní. Vedle něj jeho žena — klidná, krásná, dokonalá. Na okamžik jsem si vydechla.

— Nedívejte se na ně, — přerušil mé myšlenky. — Dívejte se do pozadí.

A tehdy jsem si všimla postavy u zdi. Muž ve stínu. Bez úsměvu. Příliš klidný. Nedíval se na novomanžele, ale na hodinky.

— To je číšník? — zeptala jsem se, zoufale se snažila najít logické vysvětlení.

— Ne, — zavrtěl hlavou. — Není na žádném seznamu personálu. Na vstupních kamerách se objeví… a pak zmizí.

Další fotografie. O pár minut později. Ta samá postava, blíž k parketu. Stále ve stínu. Stále sleduje čas.

Snímek za snímkem. Každé dvě, tři minuty. Ten muž se pohyboval sálem, vždy těsně mimo hlavní dění, jako by přesně věděl, kde je objektiv. Někdy se ale opozdil o zlomek vteřiny — a kamera zachytila jeho tvář.

Ztuhla jsem.

Tu tvář jsem znala.

— To není možné, — zašeptala jsem. — Ten člověk je mrtvý.

Fotograf nic neřekl. Jen zvětšil další snímek. Ostrý. Jasný. Bez pochyb.

Muž, kterého jsme před pěti lety pohřbili.

— Našel jsem záznamy z parkoviště a z obchodu naproti, — řekl po dlouhé pauze. — Přijel hodinu před obřadem. A odjel přesně ve chvíli, kdy novomanželé opustili sál.

V hlavě se mi začaly skládat drobnosti, které jsem tehdy přehlédla: podivný spěch se svatbou, neochota zvát některé lidi, nervozita nevěsty, kterou neuměla vysvětlit. Všechno do sebe zapadalo — až příliš dobře.

— Proč? — vyšlo ze mě.

— Protože tahle svatba nebyla začátkem, — odpověděl tiše. — Byla tečkou.

Když jsem vyšla ven, začínalo svítat. Město se probouzelo do obyčejného rána. A právě to bylo nejděsivější.

Protože já už věděla, že nic v naší rodině nebude nikdy obyčejné. A že některé fotografie by nikdy neměly spatřit světlo světa.