V jeho hlavě se rychle usadila pohodlná verze reality: manželka zlomená, byt proměněný v chaos a on sám jako vítěz, který „odešel důstojně“.

Jenže realita na něj čekala potichu. A právě to ticho bylo děsivé.

Dveře bytu byly jiné. Nové. Těžké, kovové. Ty staré, s drobným škrábancem od jeho klíčů, zmizely. Zazvonil. Nic. Zkusil klíč — nepasoval. V žaludku se mu cosi stáhlo.

— Koho hledáte? — ozvalo se za ním.

Otočil se. Stál tam Viktor. Ale nebyl to ten špinavý bezdomovec v roztrhané bundě, kterého kdysi přivedl jako urážku. Oblečený čistě, narovnaný, s klidným pohledem člověka, který má situaci pevně v rukou.

— Co… co tady děláš? — vykoktal.

— Bydlím tady, — odpověděl klidně. — Legálně.

Dveře se otevřely zevnitř. Na prahu stála jeho manželka. Bez slz. Bez hněvu. Klidná. Pevná. V minulosti by ji nazval unavenou. Teď z ní šel strach.

— Vrátil ses dřív, než jsem čekala, — řekla chladně. — Škoda.

Začal křičet. O smlouvě. O svém podílu. O zradě. Slova se z něj sypala chaoticky, bez řádu.

— Ty dokumenty jsi podepsal sám, — odpověděla tiše. — Sám jsi přivedl svědky. Sám ses vzdal práva bydlet. A sám jsi odletěl k moři. Pamatuješ? Spěchal jsi.

Viktor se lehce pousmál.

— Mimochodem, děkuju za „koupi“, — dodal ironicky. — Už dlouho jsem nezažil tak laciné divadlo.

Manžel ztuhl.

— Viktor je můj bratranec, — pokračovala žena pomalu, jako by četla rozsudek. — Právník. To, že jsi v něm viděl bezdomovce, nebyla náhoda. Viděl jsi přesně to, co jsi chtěl vidět. Ano, žil na ulici. Dobrovolně. Studoval, jak se lidé jako ty chovají k těm, které považují za méněcenné.

Podala mu složku.

— Tady máš žalobu. Fiktivní převod majetku, zneužití práva, psychický nátlak, vyhrožování. A ještě něco… — udělala krátkou pauzu. — Náš syn ví všechno. A už si vybral, na čí straně stojí.

Pokusil se vejít dovnitř. Viktor udělal krok vpřed.

— Jedna rada, — řekl klidně. — Nedělej scénu. Sousedé mají rádi policii. A ty už tady nemáš žádné právo.

Dveře se zavřely.

Na chodbě zůstal muž bez klíčů, bez domova a bez iluze moci, na které postavil celý svůj život. Moře bylo slané. Ale ne tolik jako chuť vlastní porážky.

Někdy pomsta nekřičí.
Jen tiše vymění zámky.