Seděla jsem na okraji postele, mezi pomačkanými prostěradly a okvětními lístky růží. V pokoji bylo přítmí, ticho téměř řezalo uši. Dívala jsem se na něj s láskou, se soucitem, s oddaností, kterou ve mně probudily měsíce společného boje.

On seděl ve svém vozíku, hlavu sklopenou, ruce sevřené v pěst. Vypadal, jako by se loučil s něčím důležitým.

„Miluju tě,“ řekl tiše.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem. „Ale… jsi nějak jiný. Co se děje?“

Zhluboka se nadechl. A pak… vstal.

Ne váhavě.
Ne s bolestí.
Ale klidně, pevně, přirozeně — jako by nikdy v žádném vozíku neseděl.

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.

„Bože… ty… ty chodíš?!“ vydechla jsem.

Přistoupil ke mně blíž. Vozík zůstal stát opodál. Prázdný. Náhle působil cize, skoro jako rekvizita po špatně sehraném divadle.

„Musíš slíbit, že to nikomu neřekneš,“ zašeptal. „Jestli se to někdo dozví… skončíme oba.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Po té hrozné nehodě mu lékaři řekli, že už nikdy nebude chodit. Viděla jsem jeho rentgeny. Slyšela jsem jejich verdikty.
Přišel o práci.
O přátele.
O víru v sebe sama.

Všichni mi říkali, ať odejdu.
Najdi si „normálního, zdravého“ muže.
Zasloužíš si lepší život.

Já je neposlouchala.

Milovala jsem ho. Tak silně, že mi nevadilo tlačit jeho vozík v dešti, snášet pohledy plné lítosti, vzdát se snů, které jsem kdysi měla.

A teď… stál přede mnou.

„Chodím už víc než rok,“ řekl klidně. A ten klid mě děsil víc než křik. „Ale kdybys to věděla, nikdy by sis mě nevzala.“

Zasmála jsem se. Nervózně. Zlomeně.
„To je vtip? Testuješ mě? Ve svatební noci?!“

Zavrtěl hlavou.

„Chtěl jsem poznat pravdu. Ne o tobě samotné… ale o světě.“

Vyprávěl mi, jak se učil chodit potají. V prázdném bytě. U zdi. V noci. S bolestí, potem a strachem.
Jak pochopil, že jakmile tě lidé označí za slabého, přestanou tě vidět jako člověka. Zůstane jen diagnóza. Příběh k politování.

„A já?“ zeptala jsem se chraplavě. „Byla jsem taky součást experimentu?“

Mlčel dlouho.

„Chtěl jsem, abys mě milovala tehdy, když ode mě nemůžeš nic získat,“ řekl nakonec. „Ani pohodlí. Ani jistotu. Jen mě.“

Vzpomněla jsem si, jak jsem se cítila silná. Obdivovaná. Ta, co obětovala všechno.
A náhle mi došlo, že část mé lásky možná žila z té role.

„Manipuloval jsi se mnou,“ řekla jsem.

„Testoval jsem,“ odpověděl. „Nás.“

Vstala jsem. Nohy se mi třásly — mně, ne jemu.
Přešla jsem k invalidnímu vozíku a dotkla se studeného kovu.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla jsem tiše. „Ne to, že jsi lhal. Ale to, že si nejsem jistá, koho jsi vlastně miloval. Mě… nebo důkaz.“

Přistoupil blíž. Opatrně.
Jako by se teď bál ztratit mě.

„Miluju tebe,“ zopakoval. „Bez rolí.“

Podívala jsem se na muže, za kterého jsem se vdala…
a na cizince, který přede mnou stál.

„Tajemství lásku nezachraňují,“ řekla jsem. „Mrzačí ji. Někdy navždy.“

Tu noc jsme nespali.
Nebyl křik. Nebyly slzy. Jen dlouhý rozhovor, po kterém už nic nebylo stejné.

Ráno jsme invalidní vozík odnesli do sklepa.
Důvěru…
tu jsme tam odložit nedokázali.