Nejsou zamčené. A to je vždycky špatné znamení.

Za nimi nezačíná kuchyně z reklamních letáků, ale úzká chodba s olupující se barvou, pach starého oleje a cosi kovového ve vzduchu. Tady nehrají playlisty. Jen hučí digestoř a hlasy — tlumené, ale ostré, jako kdyby se bály, že budou slyšet.

Daniel jde pomalu. Ne ze strachu. Naslouchá. A ten, kdo vybudoval síť restaurací, se naučil poslouchat lépe než ostatní dívat se.

— …když se zase zeptá, řekni inventura,
— a když přijde kontrola?
— jaká kontrola? On sem přece nechodí.

Chodí.

Kuchyně nezamrzne hned. Nejprve se zpomalí pohyby, jako by někdo stáhl čas o jeden stupeň níž. Pak ho jeden z kuchařů pozná. Ruka s obracečkou zůstane viset ve vzduchu.

— Dobrý den, — řekne Daniel klidně. Příliš klidně na člověka, který právě slyšel pravdu. — Hledám Bryce.

Manažer se objeví okamžitě. Úsměv připravený, vycvičený, nasazený jako maska.

— Pane Whitmore! To je překvapení… kdybyste dal vědět předem…

— Chtěl jsem vidět podnik takový, jaký doopravdy je, — odpoví Daniel. — Ne takový, jaký se vykazuje.

Krátké ticho. Těžké. Naplněné falešnými rozpočty, ztracenými stížnostmi a „náhodnými“ přebytky.

— Janno, — řekne náhle. — Pojď sem.

Vyjde ze stínu mezi regály. Rovná záda, klidný pohled. Žádná póza. Rozhodnutí.

— Ty jsi napsala ten vzkaz, — není to otázka. — Proč?

Kuchyně zadrží dech.

— Protože jste byl poslední, kdo to mohl zastavit, — odpoví tiše. — A já už nechci být součástí lži.

Bryce se zasměje. Krátce. Nervózně.

— Přehání. Mladí lidé dramatizují. Všechno běží podle pravidel…

— Podle jakých? — přeruší ho Daniel. — Těch, kde se kvalitní maso odepisuje a prodává bokem? Nebo těch, kde se přesčasy neplatí a stížnosti mizí?

Úsměv mizí. Barva z obličeje také. Ne kvůli obvinění — kvůli přesnosti.

— Mám čísla, — pokračuje Daniel. — A teď mám i lidi, kteří už nechtějí mlčet.

Rozhlédne se. Jeden kuchař uhne pohledem. Druhý pomalu přikývne. To není odvaha. To je únava.

— Věděla jsi, jak to může dopadnout? — zeptá se Daniel Janny.

— Ano, — odpoví. — Ale horší než strach je nedělat nic.

O hodinu později zní restaurací jiné zvuky: telefonáty, stručné právní věty, cvaknutí zámku v manažerově kanceláři. Bryce odchází tiše. Ti, kteří jsou vinni, nikdy nedělají hluk.

Večer bliká neon stejně jako dřív. Gril syčí. Hosté jedí. Ale vzduch je jiný. Lidé stojí rovněji.

Daniel sedí u sedmého stolu. Káva před ním vychladla. Janna projde kolem.

— Zůstaneš? — zeptá se.

Zamyslí se. Dlouho. Upřímně.

— Pokud jste opravdu ten, za koho jsem vás považovala… tak ano.

Usměje se. Ne jako majitel. Jako člověk, který vešel správnými dveřmi ve správný okamžik.

Někdy změní všechno malý kousek papíru.
Otázka je jen jedna: kdo se ho odváží přečíst.