Lidé se otočili. Dokonce i DJ na okamžik stáhl ruku z pultu. Brianna zbledla, jako by v ní někdo zhasl světlo.

„Tati, co to děláš?“ zasyčela, ale hlas se jí zlomil.

Mike nezvýšil hlas. Nikdy to nedělal — a právě v tom byla jeho síla.

„Řekl jsem: sedni si. Hned.“

Rozhlédla se po kamarádkách a čekala podporu. Místo toho náhle všichni našli něco strašně důležitého na svých telefonech. Brianna si sedla a zkřížila ruce jako uražené dítě.

Mike se obrátil k lidem kolem. Mluvil klidně, ale v jeho hlase byla tvrdost, která zastavila i dospělé.

„Když už se z toho stala veřejná záležitost,“ řekl, „pojďme si říct pravdu.“

Položil ruku na rameno mé mámy. Třásla se. Ne zimou — ale starou bolestí, která se znovu otevřela.

„Tahle žena,“ pokračoval, „otěhotněla ještě jako studentka. Byla opuštěná. Bez peněz. Bez podpory. Bez slibů. A místo maturitního plesu si vybrala noční krmení, práci na dvě směny a boj o budoucnost svého dítěte.“

Na dvoře se rozhostilo ticho. Někdo nervózně polkl.

„Není to žádná ‚trapná máma, která sem nepatří‘,“ jeho pohled se znovu zabodl do Brianny. „Je to člověk, který si zaslouží stát tady víc než mnozí z nás.“

Cítila jsem, jak mi máma stiskla ruku. Měla studené prsty.

„Víte, co je opravdu trapné?“ Mike se odmlčel. „Smát se někomu, kdo přežil, i když ho život zkoušel zlomit.“

Někdo začal tiše tleskat. Pak další. Během pár vteřin se potlesk rozšířil po celém dvoře. Nebyl hlučný ani okázalý. Byl opravdový.

Máma si zakryla obličej dlaněmi. Slzy jí tekly po tvářích. Nebyly to slzy hanby. Byly to slzy úlevy.

Brianna seděla se sklopenou hlavou. Její třpytivé šaty najednou působily prázdně.

„Mami…“ zašeptala sotva slyšitelně.

Máma pomalu spustila ruce. Podívala se na ni. V jejím pohledu nebyl hněv. Jen únava — a láska, kterou nezničila léta ani cizí slova.

„Později,“ řekla tiše.

Šly jsme tančit. Hudba se znovu rozezněla, ale zněla jinak. Tančila jsem s ženou, která obětovala svou mladost, aby já měla budoucnost. Lidé se na nás usmívali. Někteří si utírali oči.

„Děkuju, že jsi mě vzala s sebou,“ zašeptala máma.
„Děkuju, že sis tehdy vybrala mě,“ odpověděla jsem.

Později, už v noci, k nám Brianna přišla. Bez kamarádek. Bez smíchu. Bez masky.

„Promiň…“ řekla a dívala se do země. „Já… já to nechápala.“

Máma přikývla.
„Já vím. Teď už ano.“

Ten večer mi došlo jedno: skutečná trapnost nejsou vrásky, věk ani pohledy cizích lidí. Skutečně trapné je zapomenout, kolik lásky stojí za tichým životem někoho jiného.

A moje máma…
Ta si konečně splnila svůj ples. A bylo to nádherné.