Byl to důkaz, že tu kdysi existoval řád. Že někdo každé z těch šesti dětí znal do detailu. Bez cibule. Jen když je klid. Nejdřív voda. Takové poznámky píše člověk, který tuší, že jednoho dne už nebude mít možnost vysvětlovat.

Z horního patra se ozval rachot. Něco se rozbilo. Pak smích — ostrý, skoro hysterický. Nora se ani neotočila. Otevřela okno, pustila dovnitř chladný večerní vzduch a začala mýt dřez, jako by chaos byl jen šum v pozadí.

Za hodinu kuchyně voněla citronem. Ne luxusem. Obyčejností. Nora postavila na sporák konvici s vodou. Ne proto, že by to někdo chtěl. Ale proto, že teplo uklidňuje, i když si to děti nepřiznají.

— Co to děláš? — ozvalo se ode dveří.

Hazel tam stála bez posměšku. Bez masky. Jen ostražitá, jako někdo, kdo už příliš mnohokrát zůstal sám.

— Čaj, — odpověděla Nora. — Heřmánek. Pomáhá, když je hlava plná hluku.

— My čaj nepijeme.

— Tak tu prostě bude stát.

Hazel mlčela. Pak odešla.

Večer byl nezvykle tichý. Ne proto, že by se dívky změnily. Ale proto, že jejich bouře tentokrát nikoho nerozhodila. Dělaly rámus — Nora pokračovala v úklidu. Provokovaly — nereagovala. Kreslily fixami po zdi — podala jim vlhčené ubrousky, beze slova.

— Proč nekřičíš? — zeptala se Ivy, když se náhle objevila vedle ní.

— Protože křik je žádost, — řekla Nora klidně. — A já tu nejsem od toho, abych si o něco říkala.

V noci Jonathan sestoupil do kuchyně. Čekal nepořádek. Místo toho viděl prostřený stůl. Konvici. A Noru, sedící na zemi vedle malé Leny, jak její panence bez ruky přišívá novou z kusu staré ponožky.

— Nemusíte… — začal.

— Já vím, — přerušila ho tiše. — Ale děti nemusí být statečné pořád.

Sedl si. Nezhroutil se. Opravdu si sedl.

— Zničily všechno, — zašeptal. — Vyhnaly každého. Nevím, jak je zachránit.

Nora se na něj nepodívala.

— Nic nezničily, — odpověděla. — Jen zkoušely, jestli ještě něco zbývá rozbít. Po smrti matky děti nevěří ve stálost. Každý dospělý je dočasný. Každá blízkost má datum spotřeby.

Zakryl si obličej dlaněmi.

— Bojí se, že když si zvyknou… odejdete i vy?

— Ne, — řekla Nora jemně. — Bojí se, že když vás neodeženou, zmizíte vy.

Ráno se nestala žádná scéna. Dívky jen mlčky sledovaly, jak Nora připravuje snídani. Neobjímala je. Nesnažila se nahradit matku. Stala se kulisou. Pevnou. Nudnou. Spolehlivou.

O týden později volala agentura Jonathanovi.

— Tak co, odešla i tahle?

Podíval se, jak Cora s May utírají stůl. Jak June usíná na gauči s hlavou položenou Noře na koleni. Jak Hazel čte mladším nahlas.

— Ne, — odpověděl. — Zůstala.

A poprvé po dlouhé době ten dům přestal připomínat bojiště. Stal se místem, kde bolest nemusela křičet, aby si jí někdo všiml.