křiklavé barvy, zvláštní kombinace, oblečení, které se neptá na souhlas okolí. Na zastávce někdo zvedne obočí. V tramvaji zazní tiché posměšky. Na internetu se okamžitě objeví slova jako „šašek“, „blázen“, „pozornost za každou cenu“.
Jenže on jde dál. Klidně. Bez potřeby se obhajovat. Bez gest, bez vysvětlování.
Jeho žena se na něj nedívá s rozpaky. Netahá ho za rukáv. Nešeptá: „Prosím tě, převlékni se.“ Ví totiž něco, co ostatní netuší. A právě proto mlčí. Někdy mu jen stiskne ruku — a to stačí.
Zvenčí to může působit směšně.
Uvnitř je to ale úplně jiný příběh.
Ještě před pár lety žili obyčejný život. Práce, domov, plány, drobné hádky o maličkosti. Pak přišla jedna věta v ordinaci. Krátká, chladná, přesná. Taková, po které se svět na okamžik zastaví. Nešlo o rozsudek smrti, alespoň ne oficiálně. Jen o prognózu, která se nepočítá na roky, ale na „jak dlouho to vydrží“.
Barvy z jeho života zmizely rychle. Oblečení zešedlo. Hlas zeslábl. Pohled se vyhýbal zrcadlům. Hudba utichla. Každý den byl podobný tomu předchozímu, jen o něco těžší.
Zlom přišel nečekaně. V nemocnici. V dětském oddělení, kam zabloudil při čekání na vyšetření. Seděl tam chlapec — sotva sedmiletý, bez vlasů, ale s červenou čepicí a bundou jasnou jako slunce. Smál se nahlas. Smál se tak, jako by měl času nekonečně mnoho.
Ten smích všechno změnil.
Večer doma pronesl větu, která zůstala viset ve vzduchu:
„Jestli mi zbývá jen kousek cesty, chci, aby byla vidět. Nechci zmizet potichu.“
Začalo to jedním kusem oblečení. Pak dalším. Barvy, které si dřív nikdy netroufl nosit. Vzory, před nimiž vždycky couvl. Nešlo o provokaci. Šlo o připomínku. Každý den, každé ráno: ještě jsem tady.
Pohledy cizích lidí — i ty posměšné — mu to připomínaly silněji než jakákoli slova útěchy.
Jeho žena pochopila okamžitě. Neviděla výstřednost. Viděla odpor. Tichý, tvrdohlavý vzdor proti strachu, bolesti a tabulkám plným statistik.
Občas se někdo zastaví a zeptá se, proč se tak obléká. Jindy se někdo zasměje. A někdy nastane ticho. Trapné, těžké ticho, když pravda vyjde najevo. Úsměv zmizí. Pohled sklopí oči. Smích se rozpadne.
Ne proto, že by se lidé styděli.
Ale proto, že přestanou vidět „divného chlapa“ — a uvidí člověka, který se rozhodl nezmizet beze stopy.
Nehledá lítost.
Nežádá pochopení.
Jen kráčí městem v barvách, které si vybral — dokud může. A s každým krokem připomíná jednu nepříjemnou pravdu: smát se je snadné. Zeptat se proč… to už vyžaduje odvahu.