Těžký, drahý papír. Reliéfní logo, které jsem znala nazpaměť – viděla jsem ho stokrát na obrazovce… vlastně popisovala jsem ho Elle pokaždé, když po pohádce šeptala:
„Mami, ještě prosím. Nezastavuj.“

Název mě zasáhl tvrději než vyhazov.

Jedno z největších animačních studií v zemi.

„To… to je omyl,“ vydechla jsem. „Jsem obyčejná pokladní. Hledáte někoho jiného.“

Muž v perfektně padnoucím obleku zavrtěl hlavou.

„Ne. Hledáme právě vás.“

Vešel do našeho malého domu, jako by do něj patřil. Ella seděla na zemi a skládala hmatové puzzle. Zvedla hlavu.

„Mami? Máme návštěvu? Slyším cizí kroky.“

Polkla jsem.

„Ano, zlatíčko. Velmi důležitou.“

Muž si k ní klekl, aby byli ve stejné výšce, a řekl překvapivě jemně:

„Ello, já jsem viděl svět tvýma ušima.“

Usmála se. Tím zvláštním úsměvem, který mi vždycky svíral srdce.

„Tak víte, že žlutá chutná jako citron,“ odpověděla vážně.

Zasmál se. Ne zdvořile. Opravdově.

Pak mi všechno vysvětlil.

Někdo ze studia prý náhodou zaslechl můj hlas. Tu nahrávku z obědové pauzy, kdy jsem Elle popisovala scénu, kde hrdina poprvé vidí moře. Nemluvila jsem o obrazu. Mluvila jsem o pocitu. O zvuku vln, o slaném vzduchu na kůži, o strachu a nadšení, které se v člověku perou.

Nahrávka putovala dál. Až k lidem, kteří celý život vytvářeli animace… a náhle si uvědomili, že nikdy nepřemýšleli o tom, jak jejich svět vnímají děti, které ho nemohou vidět.

„Děláte něco, co se nedá naučit,“ řekl klidně. „Překládáte obraz do emocí. Hledali jsme takový hlas roky. Nenašli jsme ho. Dokud jsme neuslyšeli vás.“

Mlčela jsem. Kdybych promluvila, rozbrečela bych se.

„Chceme vytvořit nový směr,“ pokračoval. „Animaci skutečně přístupnou nevidomým a slabozrakým dětem. Ne formálně. Opravdově. S hlasem, který nekontroluje, ale maluje.“

Podívala jsem se na Ellu. Seděla tiše, ale věděla jsem, že poslouchá každé slovo. A její srdce teď bušilo stejně hlasitě jako to moje.

„Studium vaší dcery je plně hrazené,“ dodal mimochodem. „Až do konce. Lékařská péče, pomůcky, všechno. A vy… vy budete pracovat s námi. Oficiálně. Za plat, o jakém pokladní ani nesní.“

„Proč?“ vyhrkla jsem. „Proč my?“

Na chvíli se odmlčel.

„Protože svět se příliš dlouho vytvářel jen pro ty, kteří ho vidí,“ řekl tiše. „A vy jste dokázala, že je mnohem větší.“

Ten den jsme si skutečně sbalily věci. Ne proto, že by nás někdo odvážel. Ale proto, že nás někdo pozval.

O měsíc později stála Ella poprvé ve velkém nahrávacím studiu a pevně mě držela za ruku.

„Mami,“ zašeptala, „tady prostor zní… jako by se usmíval.“

Dnes můj hlas zní v nových pohádkách. Lidé mi píší, že poprvé „viděli“ příběh se zavřenýma očima.

A Ella mi každý večer pořád říká totéž:

„Popiš mi svět.“

A já se usmívám. Protože teď už vím, že svět se konečně učí popisovat ji.