Pomalu odložila příbor a narovnala se. V tu chvíli přestala být „mojí starou maminkou“. V jejích očích se objevila žena, kterou jsem znala jen z útržků vzpomínek – silná, tvrdohlavá, unavená… a přitom živá.

„Opravdu si myslíš, že jsem se zbláznila?“ zeptala se tiše.
„Myslím si, že jsi zapomněla na rodinu,“ odpověděla jsem ostře. „Na vnuka. Na nás.“

Přikývla. Jako by přesně tahle slova čekala.

„Tak mě teď poslouchej,“ řekla klidně. „A neskákej mi do řeči.“

Vstala a odešla do ložnice. Slyšela jsem, jak skřípe stará skříň, jak něco hledá. Za chvíli se vrátila s tenkou složkou v ruce. Papíry byly zažloutlé, okraje roztřepené.

„Tohle jsou moje lékařské zprávy,“ řekla prostě. „A tohle je závěr lékaře.“

Vzala jsem papíry bez pochopení. Přejížděla jsem očima po řádcích. Odborné termíny. Data. Podpis.

A pak se mi něco v hrudi zlomilo.

„Co znamená… postupující?“ zašeptala jsem.

„Znamená to,“ odpověděla klidně, „že mi nezbývá tolik času, jak si všichni myslí. Možná rok. Možná dva. Nikdo to neví.“

Vzduch v místnosti náhle ztěžkl. Jako by se nedal nadechnout.

„Proč… proč jsi nám to neřekla?“ dostala jsem ze sebe.

„Protože celý život jsem mluvila o vás,“ řekla. „O tobě. O tvých dětech. O tom, kdo co potřebuje. A o sobě nikdy.“

Posadila se naproti mně.

„Pracovala jsem od šestnácti. Šetřila jsem. Nosila jsem jeden kabát deset let. Všechno jsem odkládala ‚na potom‘. A to potom nikdy nepřišlo.“
Hořce se usmála.
„Víš, kolik jsem měla šatů jen tak, protože se mi líbily? Ani jedny. Vždycky byl někdo důležitější.“

Mlčela jsem. Slzy tekly samy.

„Ty šaty,“ pokračovala, „nejsou o luxusu. Jsou o tom, že ještě žiju. Že se chci občas podívat do zrcadla a nevidět jen věk a únavu. Chci, aby ve mně kamarádky viděly ženu, ne starou paní, která se celý život obětovala.“

Chtěla jsem něco říct, ale zvedla ruku.

„Vnukovi pomůžu,“ řekla pevně. „Peníze má odložené dávno. Ale odmítám umřít tak, že jsem si nikdy nic nedovolila.“

Ticho mezi námi bylo těžké, skoro bolestivé.

Ten večer jsem odešla domů zlomená. Styděla jsem se. Za svá slova. Za tón. Za to, že jsem lásku přepočítávala na peníze.

O týden později mi máma zavolala a pozvala mě na čaj. Když jsem přišla, otevřela dveře v těch šatech.

Seděly jí dokonale. Nebyly křiklavé. Nebyly vyzývavé. Byly prostě krásné. Usmívala se – ne na mě, ale sama na sebe.

„Tak co?“ zeptala se trochu nejistě.

A tehdy mi došlo něco děsivě jednoduchého: často nazýváme sobectvím cizí snahu konečně žít. A péčí jen vlastní strach přijít o oporu.

Objala jsem ji pevně, jako kdysi v dětství.

„Jsi nádherná,“ řekla jsem.

Zavřela oči a tiše odpověděla:

„Děkuju, že jsi to konečně uviděla.“