Vyšla jsem na dvůr zalít květiny a zkontrolovat, jestli tam zase kočky nenechaly „dárky“. Nic víc. Rutina. Klid. Ticho.

Jakmile jsem ale otevřela branku, udeřil mě zápach.
Tak silný, že se mi stáhl žaludek. Kovová pachuť v ústech, instinktivní krok zpátky. Ten druh pachu, který tě varuje dřív, než mozek stihne pochopit proč.

Udělala jsem pár kroků… a ztuhla.

U záhonu se něco hýbalo.
Na zemi ležela lesklá, červenavá hmota, jako by byla obrácená naruby. Slizká. Vlhká. Živá. Připomínalo to syrové maso, které někdo nechal hnít na slunci. Zápach byl odporný, těžký, sladce rozkládající se.

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem ho slyšela v uších.

„Co to je?“
Larva? Nějaký červ? Zbytky mrtvého zvířete? Nebo něco, co by tam vůbec být nemělo?

Vytáhla jsem telefon, rychle to vyfotila a s odporem jsem se otočila zpátky k domu. Ruce se mi třásly. V hlavě se rozbíhaly nejhorší představy.

Do vyhledávače jsem napsala:
„červený sliz smrdí po hnilobě“

A pak přišel šok.

Četla jsem pomalu, znovu a znovu, protože mozek odmítal přijmout význam slov.
Nešlo o zvíře. Nešlo o rostlinu. Nešlo ani o houbu.

Byl to slizovec.

Organismus bez mozku. Bez nervové soustavy. Bez orgánů.
A přesto se pohybuje.
Reaguje na světlo, vlhkost, potravu.
Dokáže si „pamatovat“ cestu.

Ta informace mi přeběhla po zádech jako mráz.

Stála jsem na vlastním dvoře a dívala se na něco, co nabourává základní představy o tom, co je živé a co ne. Ta hmota se pomalu smršťovala a zase roztahovala. Jako by dýchala. Jako by si žila vlastním tempem, lhostejná k mému strachu.

Barva byla nepřirozená. Masitá. Vlhká.
Slunce zápach ještě zesilovalo.

Četla jsem, že se slizovci objevují po deštích. Milují vlhko, tlející listí, starou trávu, kompost. Logické vysvětlení. Racionální důvod.

Jenže strach racionální není.

Napadlo mě:
Proč zrovna tady?
Proč zrovna u mě?

Vzpomněla jsem si na noční déšť. Na staré listí u plotu. Na souseda, který nedávno vyhodil posekanou trávu za zahradu. Všechno do sebe zapadalo — a přesto se mi dvůr najednou zdál cizí.

Nejděsivější na tom bylo, že ten organismus není nebezpečný. Nekouše. Neútočí. Není jedovatý.
Ale rozlézá se.
Pomalu. Téměř neznatelně.

Dnes u záhonu.
Zítra u chodníku.
A pak prostě zmizí. Zůstane po něm jen suchá krusta, jako by tam nikdy nebyl.

Vešla jsem zpátky do domu, umyla si ruce — jednou, dvakrát — ale ten pocit se nechtěl smýt. Ani kafe nechutnalo normálně. Všechno mělo kovový podtón.

Večer jsem se šla podívat znovu.
Ta hmota ztmavla. Ztuhla. Téměř se nehýbala.
Jako by usnula.

A tehdy mi došlo, že se vlastně nebojím jí.

Bojím se toho, jak tenká je hranice mezi běžným klidem a něčím cizím, slizkým, nepochopitelným.
Ráno zaléváš květiny.
A o pár minut později stojíš před něčím, co ti připomene, že svět není tak jednoduchý, jak si namlouváme.

Někdy se totiž ten zvláštní, tichý chaos
objeví přímo na tvém dvoře.