Vypadá jako žehlička. Někdo v něm vidí vysavač pro panenky. Jiní přísahají, že je to zmutovaný topinkovač z černobílého filmu.
A přesto je pravda mnohem prostší. A děsivější.

Ano. Je to elektrický nůž.
Domácí. Rodinný. Nepřehlédnutelný.

Když se zapnul, nebylo to jemné „bzz“.
Byl to řev. Zvuk připomínal vrtačku, která se rozhodla zasáhnout do rodinné večeře. Kuchyně ztichla. Děti přestaly dýchat. Kočka zmizela. A dospělí se tvářili vážně, jako by právě začínala operace s otevřeným srdcem.

Každá večeře s tímhle nástrojem byla malý akční film.
Salám se nekrájel — podroboval se.
Chléb se nelámal — vzdával se.
A maso? To pochopilo, že odpor nemá smysl.

Ale nejděsivější nebyl samotný řez.
Byl to pocit.

Stůl vibroval. Ruce vibrovaly. Celý byt vibroval.
Měli jste dojem, že když tlačítko podržíte o vteřinu déle, nůž se rozhodne pokračovat sám. Bez vás. Bez souhlasu.

Proč z něj šel respekt?
Protože to nebyl přístroj, který by se snažil být přátelský.
Byl symbolem pokroku v jeho nejdrsnější podobě. Éry, kdy technika nebyla tichá, chytrá ani bezpečná. Byla silná. A neomlouvala se.

Neměl design.
Měl účel.
A měl charakter.

Dnešní kuchyně jsou jiné. Sterilní. Tiché. Dokonalé.
Všechno klouže, nic nedrží, nic nehlučí. Stroje šeptají, skoro se omlouvají za svou existenci.
Ano, je to pohodlné.
Ale kde je ten strach?
Kde je pocit, že večeře je událost, ne rutina?

Elektrický nůž byl upřímný.
Řekl vám to rovnou svým zvukem:
„Teď pracuji. Drž se dál.“

Pokud se na něj díváte a netušíte, co to je — gratuluji. Vyrostli jste v měkkém světě.
Pokud ho poznáte okamžitě — některé zvuky vám zůstanou v hlavě navždy.
A jestli si ještě pamatujete, že se vytahoval jen „na svátky“… pak už není co vysvětlovat.

Tak si odpovězte sami:
opravdu nevíte, co to je?
…nebo jste ten zvuk jen hodně dlouho neslyšeli?