Nebylo to to soustředěné mlčení lékaře, který hledá správný úhel. Bylo to těžké, znepokojivé ticho — jako by samotný přístroj odmítal potvrdit cizí sen.

Gynekolog dlouhé vteřiny nemluvil. Pomalu sundal rukavice, odsunul židli a zhluboka se nadechl. Šestašedesátiletá Larisa Petrovna ležela na lehátku a usmívala se. Tím zvláštním, téměř dětským úsměvem člověka, který čeká dobré zprávy.

„Tak co, pane doktore…“ zašeptala. „Bude to kluk, nebo holčička?“

Zvedl k ní oči. A v tu chvíli úsměv z její tváře začal mizet.

„Paní Lariso,“ začal opatrně, jako by každé slovo mohlo rozbít křehké sklo. „To, co vidíme… není těhotenství.“

Ta věta zůstala viset ve vzduchu.

„Jak… není?“ nervózně se zasmála. „Vždyť mám břicho, testy, cítím pohyby…“

„To, co jste cítila,“ odpověděl tiše, „nebyly pohyby dítěte.“

Otočil monitor směrem k ní. Černobílý obraz byl děsivě cizí. Žádné obrysy plodu, žádný tlukot srdce. Jen obrovský, nepravidelný stín, který vyplňoval téměř celou dutinu břišní.

„Jedná se o rozsáhlý nádor,“ pokračoval lékař. „Velmi pokročilý.“

Slovo nádor jí nejprve nic neřeklo. Znělo cize, abstraktně. Nehodilo se k pleteným ponožkám, k malé postýlce, k jménům, která si šeptala před spaním.

„Takže… žádné dítě?“ zeptala se téměř neslyšně.

Zavrtěl hlavou.

Ticho v ordinaci zesílilo. Larisa Petrovna se pomalu otočila k oknu. Venku svítilo slunce, lidé spěchali po chodníku, někdo se smál. Svět se nezastavil. Jen její vnitřní se právě zhroutil.

„Já s ním mluvila…“ zašeptala po chvíli. „Každou noc. Říkala jsem mu, že se nemusí bát. Že ho budu milovat.“

Ruce se jí roztřásly. Ne bolestí, ale pochopením. Devět měsíců naděje. Devět měsíců víry. Devět měsíců života postaveného na něčem, co nikdy neexistovalo.

„Proč mi to nikdo neřekl dřív?“ zeptala se tiše. „Proč ty testy… proč to břicho?“

Lékař nelhal. Vysvětlil: vzácná hormonální porucha, věk, další nemoci, psychika, která zoufale toužila po zázraku. Tělo sehrálo krutou hru — a ona uvěřila, protože chtěla věřit.

Když ji odváželi na vozíku na onkologii, stála v chodbě malá dětská postýlka. Přivezla ji s sebou v autě spolu s dokumenty. „Pro štěstí,“ řekla sestře.

O pár dní později její děti vyklízely byt. Malé ponožky složily do krabice. Postýlku odvezli do dětského domova. A Larisa Petrovna ležela pod infuzí a dívala se do stropu. Poprvé po dlouhé době necítila tíhu v břiše — ale prázdno v sobě.

„Víte,“ řekla lékaři těsně před operací, „nebolí mě, že to nebylo dítě. Bolí mě, že jsem ho stihla milovat.“

Někdy se člověk nezblázní. Někdy jen příliš doufá. A pak se iluze stane teplejší než realita — až do chvíle, kdy obrazovka bez milosti ukáže pravdu.