Díval se z okénka a měl pocit, že konečně zvítězil. Pomsta byla chytrá, přesná a hlavně legální. Polovina domu bezdomovci. Polovina jeho ženě. Ať si to vyžerou spolu.

Usmál se, když se k němu milenka přitiskla a s lehkým smíchem se zeptala, jestli mu není líto starého života.
— Starého života? — uchechtl se. — Ten jsem prodal. Za pár drobných.

Moře vonělo solí, svobodou a falešným pocitem nového začátku. Pil, smál se, fotil se na pláži, působil mladší, lehčí, vítězný. Občas mu hlavou probleskla představa: jeho žena, bledá a bezmocná, a vedle ní špinavý cizinec v cizím bytě. Ta myšlenka ho hřála.

Jenže dny plynuly a něco bylo špatně. Žádné zprávy. Žádné výčitky. Žádné prosby. Ticho, které nebylo prázdné, ale těžké, skoro výhružné.

Vrátil se nečekaně. Chtěl si vzít pár věcí. A přiznat si to nechtěl, ale toužil vidět výsledek své „geniální“ pomsty.

Otevřel dveře… a zarazil se.

Byt byl uklizený. Ne obyčejně uklizený — dokonale. Nové závěsy. Čerstvě vymalované stěny. Teplé světlo. Na věšáku visel jeho kabát.
— To nedává smysl… — zamumlal.

Z kuchyně vyšla jeho žena. Klidná. Pevná. Jiná. V ruce držela tenkou složku.
— Jsi přesný, — řekla chladně. — Právě jsem se chystala ti napsat.

Z vedlejšího pokoje vyšel Viktor. Už ne ten zarostlý bezdomovec, kterého přivedl. Upravený muž, rovná záda, čistá košile.
— Dobrý večer, — kývl. — Už jsme se setkali.

— Co to má znamenat?! — vyhrkl manžel. — Proč je tady? Co jste udělali?

Žena se slabě usmála. Ne vítězně. Spíš s únavou člověka, který už všechno pochopil.
— Ty jsi prodal svou polovinu domu prvnímu, koho jsi potkal, — řekla. — A já jsem ji koupila zpátky. Podle zákona. Přes soud.

Zasmál se. Nervózně.
— Na to jsi neměla peníze.

— Měla jsem důkazy, — odpověděla klidně. — A tvou chamtivost. Tvůj notář byl velmi sdílný. A Viktor… nebyl žádný bezdomovec.

Ukázala na něj.
— Bývalý právník. Přišel o všechno kvůli lidem jako ty. Domluvili jsme se. Všechno bylo legální.

Viktor položil klíče na stůl.
— Dům patří výhradně jí, — řekl pevně. — Ty tu už nemáš žádná práva.

Žena otevřela složku.
— Zatímco jsi popíjel u moře a snil o nové ženě, podala jsem žádost o rozvod, majetkové vyrovnání a náhradu škody. Dům, auto, účty. I to, co jsi „zapomněl“ přiznat.
Na chvíli se odmlčela.
— A mimochodem… tvoje milenka už ví, že jsi oficiálně v bankrotu. Volala. Plakala.

Svět se s ním zatočil.
— Ty… to jsi nemohla… — zašeptal.

— Mohla, — odpověděla tiše. — Chtěl jsi mě ponížit. Já jsem jen zvolila ticho. To bolí víc.

Otevřela dveře.
— Odejdi. Tentokrát doopravdy.

Stál na chodbě s prázdnýma rukama. Za ním cvakl zámek. V nose ho pálil pach cizích životů a vlhka. A tehdy mu to došlo: skutečná pomsta nekřičí. Má podobu klidného hlasu, pečlivě sepsaných dokumentů a ženy, která ti už nic nedluží.