Prázdnou flashku. Možná vadný soubor, nějaký zapomenutý interní dokument, omyl unaveného zaměstnance. V duchu jsem se snažil celou věc zlehčit — historka do hospody, podivná náhoda, nad kterou se dá zasmát.

Počítač se ale nesmál.

Krátké pípnutí. Okno se otevřelo. Uvnitř jediná složka. Název byl až nepříjemně strohý: „Šarže_17“. Žádné datum, žádné jméno. Klikl jsem. V tu chvíli se mi stáhl žaludek.

Uvnitř byly videa.

První se spustilo bez úvodu. Rozklepaný obraz. Průmyslová hala. Šedá, hlučná, špatně osvětlená. Poznal jsem ji okamžitě — přesně takové prostory vídáme v reklamách na „moderní výrobu“. Jenže tady nebyla hudba, nebyly úsměvy. Jen kov, pára a únava.

Do záběru vstoupil muž v bílém plášti. Díval se přímo do kamery. Ne vyprahlý strachem. Spíš prázdný.
„Jestli se na tohle díváte,“ řekl klidně, „znamená to, že někde došlo k chybě.“

Pak ukázal proces výroby. Ne ten, který známe z obalů. Ne ten, který slibují normy. Nemarkované kontejnery. Maso, u kterého nešlo poznat původ. Prášky bez popisu. A nakonec stůl stranou.

Na něm ležely malé předměty. Elektronika. Paměťová média. Flash disky.

„Tohle není nehoda,“ zaznělo z videa. „Je to test. Pokud nosič přežije mletí, teplo a balení, může se skrýt kdekoliv.“

Odtáhl jsem se od monitoru. Hlava mi hučela.
Já jsem to jedl.

Druhé video bylo kratší. Tabulky. Čísla. Města. Data. U každého řádku stav — zeleně, červeně. A pak jsem to uviděl. Název obchodu. Ten samý, kde jsem kolbasu koupil.

Třetí soubor jsem spouštěl s odporem. Kamera byla položená někde nízko, snímala místnost z úhlu. Hlasy. Rozhovor.
„Lidi to nekontrolují,“ řekl jeden. „Jedí a zapomenou.“
„A když někdo něco najde?“
„Pak smůla. Jeden z tisíce. Statistiky.“

Na konci věta, která mi zůstala v hlavě jako rezavý hřebík:
„Nosič nalezen — experiment částečně úspěšný.“

Notebook jsem zaklapl. Dlouho jsem seděl potmě a díval se na lednici. Uvnitř ležela ta kolbasa. Už to nebylo jídlo. Byl to objekt. Nádoba. Něco cizího.

Hledal jsem informace. Nic. Žádné články. Žádné stížnosti. Žádné varování. Ticho. Podezřele dokonalé ticho.

Flashku jsem držel v ruce a nevěděl, co s ní. Policie? Směšné. Kdo by mi věřil? Vyhodit? Nedokázal jsem to.

V noci mi došlo něco horšího.

Znovu jsem se podíval na řez kolbasy. Uvnitř byla dutina. Přesná. Čistá.
Jako by tam něco bylo… a někdo to vyndal dřív než já.

Kolik takových nosičů nikdo nikdy nenašel?
Kolik lidí je snědlo, aniž by si všimli?
A hlavně — co bylo na těch, které se nikdy nepřipojí k žádnému počítači?

Ráno jsem kolbasu vyhodil. Ale pocit zůstal.

Kdykoliv projdu kolem pultu s uzeninami, napadne mě stejná myšlenka:
co když už to není jídlo, ale schránka?
A pokud je uvnitř zpráva — komu je určená?

Nebezpečí nemusí vypadat hrozivě.
Někdy vypadá jako obyčejný snídaňový chlebíček.