Ruka udělala známý pohyb, téměř automaticky. Jako vždy. Tělo si nepamatuje slovo „naposledy“. Pamatuje si jen rytmus. Hodit. Usmát se. Čekat. Klacek vzlétl do vzduchu – lehký, živý, plný radosti. Přesně takové byly naše dny. Jednoduché. Pravdivé. Bez otázek.

Tentokrát se ale kruh uzavřít nedokázal.

Luna vyběhla vpřed, jako tolikrát předtím. Bez váhání. Bez strachu. S tou zvláštní důvěrou v život, kterou mají jen zvířata. A pak… nic. Žádný návrat. Žádný zvuk tlapek. Jen ticho, které nebylo klidné, ale řezavé. Ticho, které ti dojde až do kostí.

Zavolala jsem ji. Jednou. Pak znovu. Její jméno se rozplynulo ve vzduchu, jako by nemělo komu patřit. Luna se nevrátila. Její srdce se zastavilo někde mezi během a radostí. A moje se v té chvíli rozlomilo spolu s ním.

Říká se: „Byl to jen pes.“
Jak krutě prázdná věta. Jak může být „jen“ něco, co s tebou dýchalo stejný vzduch, cítilo tvůj strach dřív než ty sama a zůstalo, i když všichni ostatní odešli? Luna nebyla pes. Byla můj stín. Moje ticho. Moje bezpečí. Malý divoký zázrak, který uměl žít naplno.

Znala mě beze slov. Věděla, kdy nemám sílu mluvit. Kdy stačí položit hlavu ke mně a mlčet. V noci hlídala můj spánek. V bouřích se ke mně tiskla, jako by říkala: „Jsme v tom spolu.“ Byla se mnou ve dnech, kdy svět ztrácel barvy – a dokázala je vrátit jediným pohledem.

Prošli jsme spolu vším. Únavou. Strachem. Dny, kdy bylo těžké vůbec vstát z postele. Luna mě nezachraňovala dramaticky. Nedělala zázraky. Prostě byla. A to stačilo.

Teď vodítko visí nehybně. Obyčejná věc, která najednou váží tunu. Dům je příliš tichý. Podlaha nevrže pod známými kroky. Rána nezačínají radostným vítáním. Večery nekončí teplým tělem u nohou. Je tu příliš mnoho prostoru. A příliš málo života.

Přistihuji se, že pořád čekám. Že se otevřou dveře a ona vejde dovnitř, lehce nakloní hlavu, jako by se chtěla omluvit za zpoždění. Že uslyším její dech. Rozum ví, že se to nestane. Srdce to odmítá přijmout.

Bolest nekřičí. Plíží se. Přichází ve vlnách. Jednou tě srazí na kolena, jindy tě nechá dýchat – ale nikdy úplně neodejde. V každé z těch vln je Luna. Její pohled. Její oddanost. Jako by mi i teď říkala, že to zvládnu. I bez ní.

Spi klidně, Luno.
Byla jsi mým největším darem. Ne proto, že jsi něco dělala, ale proto, že jsi byla. Mým nejvěrnějším společníkem. Bez podmínek. Bez otázek.

Neodešla jsi. Jen ses proměnila.
Teď žiješ v každém úderu mého srdce.
Navždy moje pokladnice světla.