— Brianno. Sedni si.

Ta věta dopadla těžce. Brianna se pousmála, ale koutky rtů se jí zachvěly.

— No tak, já jsem jen vtipkovala…

Mike nezvýšil hlas. Nikdy to nedělal. A právě proto lidé znejistěli pokaždé, když mluvil tak klidně.

— Řekl jsem: sedni si. A poslouchej. Teď mluvím já.

Hudba hrála dál, někde se někdo smál, ale kolem nás se vytvořilo zvláštní ticho. Bublina. Několik dívek se otočilo. Jedna z nich sklopila oči.

Mike udělal krok vpřed — ne k Brianně, ale k mé mámě. Postavil se vedle ní. Rameno k rameni. Jako zeď.

— Tahle žena — začal — otěhotněla v sedmnácti. Zůstala sama. Ne proto, že by chtěla být hrdinkou. Ale proto, že někdo jiný utekl.

Podíval se Brianně přímo do očí.

— Pracovala v noci. Spala tři hodiny denně. Učila se na zkoušky s dítětem v náručí. A ani jednou si nestěžovala, že je život nespravedlivý.

Lidé kolem začali naslouchat. Tanec ustal. Někdo si instinktivně vytáhl telefon, ne kvůli videu — spíš proto, že cítil, že se děje něco skutečného.

— Víš, co všechno ztratila? — pokračoval Mike. — Maturitní ples. Bezstarostnost. Mládí. Ne proto, aby si zasloužila obdiv. Ale kvůli téhle dívce.

Kývl mým směrem.

— A jestli si dnes dovolila vzít si zpátky jeden jediný večer, který jí život vzal, pak to není trapné. Je to čest.

Brianna zbledla.

— Ty… ty jsi vždycky na její straně, — vyhrkla. — A co já? Na mě nemyslíš?

Mike se na ni podíval tvrději než kdy dřív.

— Myslím na tebe každý den, — řekl klidně. — A právě proto z tebe nechci vychovat člověka, který se vysmívá těm, kteří přežili peklo a zůstali laskaví.

Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy už nejsou potřeba další slova.

A pak se stalo něco nečekaného.

Jedna dívka v červených šatech udělala krok vpřed.
— Moje máma mě taky porodila mladá… — řekla tiše. — Přála bych si, aby tu dnes byla se mnou.

Další hlas:
— Ta moje uklízela kanceláře, aby jsem mohla dostudovat. Nikdy na plese nebyla…

Potlesk začal nejistě. Pak zesílil. Rozlil se jako déšť, který už nejde zastavit.

Máma stála bez hnutí. Slzy jí tekly po tvářích. Dívala se na mě jinak než kdy dřív — ne jako na dítě, ale jako na rovnocenného člověka.

— Pojď, — zašeptala jsem. — Tenhle večer je náš.

Vyšly jsme na parket. Světla se odrážela v jejích světle modrých šatech, jako by byly utkány z oblohy. Smála se — opatrně, nevěřícně, jako by se bála, že kouzlo zmizí, když se pohne příliš rychle.

Brianna odešla dřív. Bez dramatu. Bez slov. Prostě zmizela v davu.

Později, doma, když jsem si sundávala boty, máma se zastavila ve dveřích mého pokoje.

— Víš… — řekla pomalu — celý život jsem si myslela, že jsem něco obětovala. Že jsem o něco přišla.

Usmála se. Klidně. Dospěle.

— Dnes jsem pochopila, že jsem jen šla jinou cestou. A ta mě dovedla sem.

Někdy maturitní ples není o škole.
Někdy je to okamžik, kdy minulost přestane bolet.
A kdy si uvědomíš, že láska, která přežila stud, únavu a samotu, vypadá přesně takhle.