„Přijeli jsme na základě hlášení,“ řekl klidně. „Sousedi slyšeli křik a nahlásili možné úmyslné poškození majetku.“

Karla se ušklíbla a napila se kávy, jako by šlo o trapný vtip.
„Děti křičí pořád. Je hysterická.“

Stála jsem bosá a v ruce svírala jednu kravatu. Modrou, s drobným vzorem. Táta ji měl na sobě při mém prvním školním vystoupení. Kolena se mi třásla, ale hlas — překvapivě — držel.

„Byla to sukně. Ušila jsem ji z tátových kravat. Zničila ji schválně.“

Policista sklonil pohled k podlaze. Látka, stehy, trhliny — nebyly náhodné. Byly zlé. Jako by někdo nechtěl jen zničit věc, ale pošlapat paměť.

„Přiznáváte, že jste ji poškodila?“ zeptal se Karly.

Pokrčila rameny.
„Byl to odpad. Staré kravaty. Žije minulostí.“

Zvedl obočí.
„Osobní majetek. A zjevně úmyslně poškozený.“

V tu chvíli se ozvalo druhé zaklepání. Tvrdší. Ve dveřích stála žena v tmavém kabátu s deskami v ruce.

„Sociální služba,“ představila se. „Dostali jsme podnět. Ne první.“

Karlina tvář zbledla. Ne dramaticky — jen tak, aby bylo jasné, že pod maskou jistoty se skrývá strach.

„To je omyl,“ vyhrkla. „Ta holka není v pořádku. Snažila jsem se pomoct.“

Žena se podívala na mě, pak na roztrhanou sukni, pak zpět na Karlu.
„Zajímavý způsob pomoci. Ponižování? Ničení věcí po zemřelém rodiči?“

Policista dodal, skoro mimochodem:
„Sousedi mluví o opakovaných výkřicích. Něco je i nahrané.“

Karla ustoupila o krok. Káva se vylila na koberec a zanechala tmavou skvrnu. Napadlo mě, že by se táta nezlobil. Ten koberec nikdy neměl rád.

„Připravte se,“ řekla pracovnice. „Dnes tu nezůstane.“

„Cože?!“ vyjekla Karla. „To je můj dům!“

„A tohle je dítě,“ odpověděla klidně. „A zákon.“

Do místnosti spadlo ticho. Těžké, husté. Držela jsem kravaty a pochopila, že už nejsou jen vzpomínkou. Jsou důkazem. Lásky. Bolesti. Pravdy.

Na maturitní ples jsem nakonec šla. Sukni jsme šily znovu — se sousedkou, starou švadlenou, která tátu znala a jednou řekla: „Díval se na tebe, jako bys byla jeho nejlepší práce.“

Stehy byly hrubší. Vzory se nepotkávaly dokonale. Ale držela.

Když jsem vešla do sálu, hudba jako by na okamžik ustoupila. Někdo zalapal po dechu. Někdo se usmál. Necítila jsem pohledy — cítila jsem přítomnost. Teplou. Klidnou.

Neplakala jsem. Tančila jsem.

Pozdě v noci, v dočasném pokoji, mi zavibroval telefon. Zpráva od sociální pracovnice:
„Zítra probereme další kroky. Nejste sama.“

Podívala jsem se na sukni složenou na židli a potichu řekla do prázdna:
„Šla jsem, jak jsi chtěl.“

A na zlomek vteřiny se mi zdálo, že vzduch voní tátovou kolínskou.