Ticho v salónu zhoustlo, jako by někdo vypnul vzduch. Ten výraz v její tváři jsem viděla poprvé: klidný, tvrdý, dospělý. Už to nebyla dcera. Byla to hranice, přes kterou se nejde.

— Zopakujte to, — řekla tiše. — Nahlas. Ať to slyším i já.

Blondýnka si nervózně uhladila dlouhé nehty. Brunetka sklopila oči, jako by ji najednou fascinovala podlaha. Ani jedna nepromluvila.

— Ptám se znovu, — udělala dcera krok vpřed. — Takhle u vás vypadá péče o zákazníky? Nebo máte zvláštní kategorii: mladé — s úsměvem, starší — s výsměchem?

Z vedlejší místnosti vyběhla vedoucí salónu, žena kolem čtyřicítky s dokonale upravenými vlasy. Ještě netušila, že se ten den zapíše do její paměti jako ostuda.

— Co se tu děje? — začala automaticky, ale umlkla, když se na ni dcera podívala.

— Děje se tu ponižování, — odpověděla klidně. — Moje matka. Zákaznice. Nevěsta. Pokud vám to uniklo — věk neruší důstojnost.

Stála jsem v šatech, které mi ještě před pár minutami připadaly jako výsměch. Teď se z nich stala zbroj. Narovnala jsem záda. Slzy zmizely samy — jako když po bouři moře konečně ztichne.

— Přežila jsem smrt svého muže, — řekla jsem tiše, ale každé slovo řezalo. — Deset let samoty. A jestli si myslíte, že láska má datum spotřeby, pak je to vaše prázdnota, ne moje.

Vedoucí se začala omlouvat. Rychle. Příliš rychle. Nabízela slevy, šampaňské, jiné prodavačky. Ale něco se ve mně zlomilo. Znáte ten okamžik? Když se starý strach rozpadne na prach.

— Nechte toho, — řekla jsem. — Šaty koupené z lítosti nechci.

Vyšly jsme ven. Slunce pálilo do očí a město se najednou zdálo živější než kdy dřív. Dcera mě vzala za ruku — jako kdysi, jen tentokrát jsme si byly oporou navzájem.

O týden později jsme vešly do malého krejčovství v tiché ulici. Žádné výlohy, žádný lesk. Krejčová s vráskami a pozornýma očima se na mě podívala a zeptala se jen:

— Jaká chcete v ten den být?

Neodpověděla jsem hned. Protože poprvé po letech se otázka netýkala věku. Ale volby.

Šaty mi šili ručně. Každý steh byl jako tiché potvrzení: máš právo. Jsi naživu. Jsi milovaná.

Na svatbě jsem šla k Henrymu pomalu. Ne proto, že bych nemohla — ale proto, že jsem chtěla ten okamžik prodloužit. Viděla jsem jeho oči plné slz. A věděla jsem: ti, kdo se smáli, zůstali venku. Tam, kde vládne strach ze stáří. Tam, kde je prázdno.

Láska se neptá na rodné číslo. Přichází, kdy chce. Někdy pozdě. Někdy přesně včas. Ale vždy opravdově.

A jestli si někdo myslí, že v 65 letech život končí, ať se mi podívá na záda. Jdu k oltáři. A tenhle věk — ten si zaslouží úctu.