Jeden dotaz za druhým. „Tvrdé černé vejce bez zápachu.“ „Divné jídlo Asie.“ „Cizinci dali zvláštní dárek k jídlu.“
Nejdřív mi internet házel nesmysly, pak začal přitvrzovat. Rituální předměty. Dekorace. Věci, které by člověk raději neviděl. V žaludku se mi sevřel studený uzel. Co když to opravdu není jídlo?

A pak jsem narazila na fotografii.
Ztuhla jsem. Bylo to ono. Stejný tvar. Stejná barva. Stejný nepříjemný pocit, že se dívám na něco, co sem tak úplně nepatří.

Název byl až směšně klidný: stoleté vejce.

Četla jsem popis znovu a znovu. Jako by se mi mozek bránil uvěřit. Vejce, které se nechává zrát celé měsíce, někdy i déle. Bílek ztmavne, zprůhlední, připomíná jantar. Žloutek zhoustne, změní se v krémovou hmotu. Pro někoho delikatesa. Pro jiného noční můra.

Ulevilo se mi. Ano.
Ale zároveň mě přejel mráz. Ještě před chvílí jsem byla přesvědčená, že držím v rukou něco nepatřičného, skoro zakázaného.

V hlavě se mi znovu vybavily tváře sousedů. Úsměvy. Jistota, se kterou mi balíček podávali. Pro ně to nebyl žert. Nebyl to experiment. Byl to dar. Projev pohostinnosti. Pro mě – kulturní šok bez varování.

Nejvíc mě ale zneklidnilo něco jiného.
Nic nevysvětlili. Ani slovo. Prostě zazvonili, popřáli dobrou chuť a odešli. Jako by čekali: vyhodím to? Vyděsím se? Nebo se budu ptát?

Uvědomila jsem si nepříjemnou věc. Jak často automaticky považujeme své normy za jediné správné? Jak snadno si myslíme, že „normální“ znamená „pro všechny“?

Ten večer jsem se neodvážila ochutnat.
Přiznávám to bez studu. Balíček skončil v zadní části lednice a já se dlouho převalovala v posteli. Nehonily se mi hlavou chutě ani recepty. Viděla jsem pohledy. Moje – plné nedůvěry. Jejich – klidné, otevřené.

Druhý den jsme se potkali ve výtahu.
„Chutnalo?“ zeptali se s úsměvem.

Chtěla jsem zalhat. Chtěla jsem říct „ano“ a mít klid. Ale místo toho ze mě vypadla pravda:
„Já… jsem se bála. Nevěděla jsem, co to je.“

A tehdy se stalo něco nečekaného. Rozesmáli se. Ne posměšně. Ne povýšeně. Normálně, lidsky. A začali vyprávět. O dětství. O rodinných oslavách. O babičce, která je učila jíst tohle jídlo pomalu, s respektem, jako vzpomínku, ne jako atrakci.

Jízda výtahem trvala sotva minutu.
Ale během té minuty se zbořilo víc zdí než za roky zdvořilého „dobrý den“.

Možná nás ve skutečnosti neděsí cizí jídlo.
Možná nás děsí myšlenka, že svět je větší, než jsme ochotni připustit. Že za dveřmi není hrozba, ale jiný způsob života. A ten nemusí být pohodlný, aby byl opravdový.

Nevím, jestli se někdy odhodlám to vejce ochutnat. Možná ne.
Ale už vím jedno jistě: ten večer mi nedali „něco tvrdého a divného“.
Dali mi lekci. Že strach často začíná tam, kde končí zvědavost.