Ne. Lidé psali stručně. Tvrdě. A právě to mě vyděsilo nejvíc.
„Tohle není žert.“
„Takové věci se nenechávají náhodou.“
„Okamžitě odjeďte.“
Četla jsem ty věty znovu a znovu, jako bych doufala, že se mezi nimi objeví aspoň jeden hlas rozumu, který všechno shodí ze stolu. Ale čím déle jsem scrollovala, tím víc se mi svíral žaludek.
Jeden komentář byl delší než ostatní. Autor psal klidně, skoro chladně. Vysvětloval, že ohořelá borová větvička není náboženský symbol ani pověra. Je to staré varování. Ne určené k vyděšení… ale k oznámení.
Borovice — protože hoří pomalu.
Ohořelá — protože proces už začal.
Zmačkaný papír — protože další krok bude „oficiální“.
Zírala jsem na obrazovku a měla pocit, že mi někdo stáhl krev z obličeje. V hlavě mi rezonovala jediná otázka: jaký proces?
Odpověď přišla hned.
„Takhle se označují lidé, kteří už byli sledováni. Je to zpráva: viděli tě. Zapamatovali si tě. A teď jsi na řadě.“
Zaklapla jsem notebook. Byt najednou působil nepřirozeně tichý. Dokonce i lednička zněla, jako by se snažila být potichu. Přistoupila jsem k oknu a přistihla se, že nehledám světla aut — ale pohyb. Postavu. Kohokoli.
V noci jsem nezamhouřila oko. Každé lupnutí znělo jako krok. Každý stín jako někdo stojící těsně za dveřmi. Ráno jsem vyšla k autu… a srdce mi spadlo až do pat.
Větvička zmizela.
Místo ní ležel pod dveřmi jemný popel. Rozsypaný do úzké linie. Jako šipka. Od auta — směrem k výjezdu z parkoviště.
Vrátila jsem se domů a znovu otevřela fórum. Napsala jsem, že větvička je pryč. Odpověď byla jen jedna. A byla horší než cokoli předtím:
„Takže varování bylo přijato.
Další znak se většinou nenechává u auta.“
V tu chvíli mi přišlo upozornění z kamery u vchodu. Záznam z 04:17. Postava v kapuci stála přímo přede dveřmi. Třicet vteřin. Nezvonila. Neklepala. Jen tam stála… a dívala se přímo do objektivu.
Přiblížila jsem obraz. Ruka. A v ní — stejná tmavá, ohořelá větvička.
A tehdy mi to došlo.
Nebyla to výhrůžka.
Nebyl to symbol.
Byla to zpráva.
A nebyla určena mně.
Byla určena těm, kteří se právě teď dívají.