Jenže paměť není tlačítko. Je to jizva. Na první pohled se zatáhne, ale při každé změně počasí znovu pálí.

Nejhorší na tom všem není krutost sama o sobě. Nejhorší je, že se to skutečně stalo. Ne v románu, ne v hororu. V reálném světě. V Írán.

Bylo jí třicet pět let. Byla vdaná. Měla čtyři děti. Čtyři malé světy, které se točily kolem ní. Nebyla slavná, nebyla slyšet. Žila tak, jak žijí miliony žen tam, kde se klid cení víc než pravda a kde ticho znamená přežití.

Její manžel se rozhodl začít nový život. Ne poctivě. Ne se zodpovědností. Chtěl odejít bez alimentů, bez hanby, bez následků. Chtěl se znovu oženit. S čtrnáctiletou dívkou. A aby si uvolnil cestu, zvolil nejrychlejší zbraň: obvinění z nevěry.

V malé vesnici má pomluva větší sílu než důkaz. Slovo „čest“ tam váží víc než lidský život. Šepot se šíří rychleji než pravda. Pohledy se mění v rozsudek. Nikdo se neptá „jak to víš?“. Stačí, že to řekl muž.

Neměla právníka. Neměla možnost obhajoby. Neměla hlas.
A pak se jednoho dne muži sešli. Ne v soudní síni. Na dvoře. Bez svědků, bez faktů. Jen s jistotou, že „to tak má být“. V rukou kameny. V hlavách cizí slova, opakovaná tolikrát, až zněla jako pravda.

To, co následovalo, se čte těžko. A ještě hůř se to přijímá. Protože v určitém okamžiku už nejde jen o jednu ženu. Jde o systém, který promění lež v povinnost. Jakmile padne první kámen, vina se rozpustí v davu. Nikdo už není odpovědný. „Byli jsme všichni.“ A právě to je děsivé.

A pak jsou tu děti. Čtyři děti, kterým někdo později vysvětlí, že jejich matka „zradila čest“. Že si to „zasloužila“. Že je lepší zapomenout. Jenže děti nezapomínají. Vyrůstají s otázkou, na kterou nikdo nemá odpověď: jak se může láska k rodině změnit ve zločin bez jediného důkazu?

Tenhle příběh ničí zevnitř ne proto, že je výjimečný. Ale proto, že není. Jen se mění jména, vesnice a data. Mechanismus zůstává stejný: strach převlečený za tradici. Výhoda převlečená za morálku. Krutost schovaná za slovo „čest“.

Často se říká: „To je jejich kultura.“ Pohodlná věta. Jako by kultura byla vitrína v muzeu, na kterou se nesmí sahat, i když uvnitř někdo umírá. Ale kultura, která zabíjí bez soudu, není posvátná. Je nemocná.

Nejtěžší je neodvrátit zrak. Nezavřít stránku. Neříct si: „To je na mě moc.“ Protože právě mlčení je ticho, ze kterého letí první kámen. Pravda nezačíná křikem. Začíná otázkou, která tehdy nezazněla:
A co když to není pravda?

Jsme připraveni vymazat paměť, jen abychom tenhle horor nemuseli prožít znovu…
Ale možná paměť není trest. Možná je to poslední obrana. Aby se z „tak to chodí“ jednou stalo „už nikdy“.