— Stacy, kde jsi? — zeptala jsem se a snažila se, aby hlas nezradil, jak se třesu.

Odpověděl mi jen šum. Přerývaný dech. Cizí hlasy někde v pozadí. A pak znovu její křik — tentokrát tišší, zlomený, skoro udušený strachem:

— Jsou tady… prosím… jsi jediná, komu můžu zavolat…

A pak ticho. Spojení se přerušilo.

Chvíli jsem seděla ve tmě a hlavou mi projížděly ostré, kruté myšlenky: ať si poradí sama, už to není můj život, vybrala si jeho. Jenže pod tím vším se plazil jiný pocit — těžký, lepkavý, neodbytný. Tahle žena mi kdysi držela hlavu nad záchodem, když jsem se po jeho zradě nemohla ani nadechnout. Seděla se mnou na kuchyňské podlaze, zatímco moje děti spaly v pokoji vedle.

Vstala jsem. Přehodila si bundu přes domácí oblečení. Na hodiny jsem se ani nepodívala — noc přestala být nocí, změnila se v test.

Adresu jsem znala. Dům za městem, který Alan koupil krátce po našem rozvodu. Tehdy říkal, že „začíná nový život“. Hořce jsem se usmála a šlápla na plyn.

Dům byl tichý. Až nepřirozeně. Příliš klidný, příliš uhlazený. Na verandě jsem zaslechla tlumený pláč. Ne hysterii. Ten druh pláče, který se člověk snaží skrýt, protože se stydí za vlastní strach.

Dveře byly pootevřené.

— Stacy? — zavolala jsem.

Seděla na podlaze v chodbě, bosá, s rozmazaným make-upem a modřinou na líci. Vedle ní ležel rozbitý telefon. Když mě uviděla, ramena jí povolila, jako by z ní někdo vytáhl všechny kosti.

— On takový není… — zašeptala. — Nebyl takový…

Uvnitř mě cosi chladně cvaklo. Tuhle větu jsem už slyšela. Před lety. V jiném domě. S jiným prstenem na ruce.

— Kde je? — zeptala jsem se.

— Odjel… — vzlykla. — Řekl, že jsem ho vyprovokovala. Že jsem nevděčná. Že bez něj nejsem nic.

Ta slova bolela víc než rána. Protože jsem si vzpomněla, jak totéž říkal mně. Jak jsem ho omlouvala. Jak jsem si namlouvala, že je jen unavený. Že láska znamená vydržet.

Pomohla jsem jí vstát, posadila ji na gauč, přinesla led. Mlčely jsme. Dvě ženy spojené jedním mužem — jako otevřenou ranou.

— Proč jsi zavolala mně? — zeptala jsem se nakonec.

Podívala se na mě zarudlýma očima a tiše řekla:

— Protože ty jediná víš, jaký doopravdy je. A protože jsem pochopila, že jsem se stala tebou.

Ta věta mezi námi visela jako rozsudek. Necítila jsem vítězství. Nebylo žádné „já ti to říkala“. Jen únava a podivný, bolestný soucit.

Seděly jsme tam až do svítání. Odvezla jsem ji k lékaři. Pak na policii. Třásla se, ale šla. Sama. A v tom bylo něco zásadního.

Když vyšlo slunce, vrátila jsem se domů. Moje dcery ještě spaly. Dívala jsem se na jejich tváře a přemýšlela, jak snadno se cizí chyby opakují, když je člověk včas nepojmenuje.

Stacy už není moje přítelkyně. Ale ani nepřítel. Je varování. Důkaz, že zrada někdy nepřichází jako nůž do zad. Někdy má podobu lásky, slibů a krásných slov.

A že i uprostřed noci, v té nejtemnější hodině, může mít člověk ještě šanci — pokud se odváží zavolat a říct: „Potřebuji pomoc.“

A já? Já konečně pochopila, že ta kapitola je opravdu zavřená. Ne proto, že by bolest zmizela. Ale proto, že jsem si přestala lhát, že tam nikdy nebyla.