Jsou věci, které stárnou důstojně. Víno. Paměť. A — navzdory všemu — skutečné přátelství.
Jenže ono se nikdy nehýbe po přímce. Mění tvar, tón hlasu, rytmus. Každá doba mu obléká nový kabát — a pokaždé hrozí, že pod ním zmizí podstata.

V 70. letech bylo přátelství fyzické. Hmatatelné. Těžké jako stisk ruky a teplé jako rameno v přeplněné kuchyni. Lidé znali adresy nazpaměť. Znali pach bytů, zvuk schodů, čas návratu z práce.
Přítel byl ten, ke komu se chodilo bez ohlášení. Bez vysvětlení. Bez masky. Nikdo se neptal „proč“. Prostě se vařil čaj.

V 80. letech se přátelství učilo vydržet. Svět byl tvrdší, opatrnější, někdy nebezpečný. Blízkost se neměřila slovy, ale mlčením. Schopností neptat se. Schopností krýt záda.
Přítel nebyl hrdina — byl tichý spojenec. Přátelství přestalo být rozhovorem a stalo se signálem. Pohledem. Krátkým gestem. Jednou větou ve správnou chvíli.

Pak přišla 90. léta. A tehdy se přátelství poprvé skutečně lámalo. Ne kvůli chudobě, ale kvůli volbě. Někdo šel nahoru, někdo stranou, někdo zmizel.
Tehdy vyšlo najevo, že ne každé „my“ unese svobodu. Skutečné přátelství buď skončilo, nebo ztvrdlo až k bolesti. Přestalo být dědictvím dětství a stalo se rozhodnutím: zůstávám, i když už nejsme stejní.

Roky po roce 2000 přinesly pohodlí. Telefony, zprávy, rychlá setkání. Přátelství se stalo mobilním. Zdálo se, že vzdálenost přestala existovat.
Jenže spolu s tím přišla záměna. Začali jsme si plést kontakt s blízkostí. Odpověď s péčí. Online s opravdovým „jsem tady“.
Přítel se pomalu měnil v ikonu na displeji. V jméno na seznamu. V „ozvu se později“.

Desátá léta byla nemilosrdná. Sociální sítě nám daly stovky „přátel“ — a zároveň odhalily prázdno.
Paradox doby: nikdy jsme nebyli tolik propojeni, a přesto tak osamělí.
Skutečné přátelství se nestalo vzácným proto, že by lidé byli horší, ale proto, že blízkost potřebuje čas — a čas se stal luxusem.

A dnes?
Dnes je přátelství formou vzdoru.
Vzdoru proti rychlosti. Povrchnosti. Vyhoření.
Skutečný přítel není ten, kdo reaguje. Je to ten, kdo vydrží tvé ticho. Kdo nezmizí, když jsi nepohodlný. Kdo od tebe nečeká neustále lepší verzi sebe sama.

A tady přichází nepříjemná otázka:
Umíme dnes ještě být přáteli — nebo už jen spotřebováváme pozornost druhých?

Skutečné přátelství už se nerodí samo. Nedá ho škola ani náhoda. Vyžaduje zralost. Upřímnost. Někdy i odvahu nebýt oblíbený.
Není vždy lehké. Někdy bolí jako rozhovor, kterému se chceš vyhnout, ale víš, že je nutný. Někdy vypadá jako ticho, které nikdo nemusí vyplňovat — protože tam je důvěra.

Jestli bylo v 70. letech přátelství samozřejmostí, dnes je volbou.
Vzácnou. Vědomou. Téměř drzou.

A možná právě proto má dnes větší cenu než kdy dřív.