Soudní síň už byla napjatá k prasknutí, když Annu Novákovou přivedli před soud.
Drobné postavy. Jednoduché oblečení. Tmavé sako, na rukávech lehce ošoupané.
Žádná okázalá obhajoba. Žádné herecké gesto.
Jen žena, stojící sama proti státu.

Byla obviněna z vydávání se za vojenskou důstojnici a z nelegálního nošení národní medaile za statečnost.

Prokurátor Daniel Krüger neztrácel čas.

„Vaše ctihodnosti,“ začal s lehkým úsměvem, zatímco pomalu přecházel po síni,
„tento případ je až bolestně jednoduchý. Obžalovaná není voják. Není důstojnice.
V lepším případě je to snílek, který si koupil falešnou medaili na bleším trhu a rozhodl se hrát si na hrdinku.“

V publiku se ozval tlumený smích.

Krüger vytáhl malou sametovou krabičku a teatrálně ji zvedl do vzduchu.

„Takzvaná medaile Za zásluhy o národní obranu,“ ušklíbl se.
„Očividná padělanina. Každý, kdo má aspoň základní znalosti vojenského protokolu, to pozná.“

Anna Nováková neřekla ani slovo.

Nevypadala uraženě. Ani vyděšeně. Dokonce ani unaveně.
Stála rovně. Ruce podél těla. Pohled klidný, pevně upřený před sebe.

Ne vzdorovitý.
Disciplinovaný.

To zaujalo soudce Roberta Halea — šedovlasého muže s pronikavým pohledem a držením těla, které prozrazovalo minulost v uniformě.
Bývalý plukovník už viděl strach, pýchu i vinu v každé podobě.

Ale tohle?

Tohle ho znervózňovalo.

Krüger považoval její mlčení za slabost.

„Skuteční hrdinové se neschovávají,“ pokračoval sebejistě.
„Nenakládají si cizí vyznamenání na hruď. A rozhodně nemlčí, když jsou vyzváni vysvětlit své chování.“

Anna mlčela dál.

Soudce se lehce předklonil.

„Paní Nováková, máte právo se hájit.“

Krátce se mu podívala do očí.

„Rozumím, Vaše ctihodnosti.“

A pak — nic.

Krüger protočil oči. Spokojený.
Hale si toho všiml. A jeho podezření zesílilo.

Pak se to stalo.

Bez varování se soudní síní rozlehl tupý zvuk.
Strážný u hlavní uličky se chytil za hruď, zakolísal — a zhroutil se na mramorovou podlahu.

Křik. Zmatek. Panika.
Někdo volal o pomoc. Jiný ztuhl na místě.

Dřív, než kdokoli stihl zareagovat, Anna Nováková vykročila.

Přeskočila zábradlí a během vteřin klečela vedle zkolabovaného muže.
Její hlas byl klidný. Ostrý. Přesný.

„Uvolněte prostor. Hned.“
„Vy — zavolejte záchranku.“
„Vy — defibrilátor. Okamžitě.“

Zkontrolovala dýchací cesty. Tep.
A začala resuscitaci.

Stlačení byla přesná. Hloubka správná. Rytmus neomylný.
Ne instinkt.
Výcvik.

Když dorazil defibrilátor, převzala velení bez zaváhání.
Nikdo jí neodporoval.

Soudce Hale se pomalu postavil. Srdce mu bušilo.

Tohle nebyla náhoda.

Tohle byl někdo, kdo byl trénován tam, kde chyba stojí život.

Záchranáři dorazili a převzali muže.
Žil.

V soudní síni zavládlo hrobové ticho.

Hale se podíval na Annu Novákovou jinýma očima.

A v hlavě mu zněla jediná otázka, zatímco otevřená krabička s medailí stále ležela na stole prokurátora:

Kdo je tahle žena…
a proč se celou dobu vůbec nebránila?