Ta byla sirotek. Neměla komu se předvádět. Neměla ani šaty „na dojem“. Byla taková, jaká byla. A právě do ní se Oleg zamiloval hned první den.Záviděli jí. Hodně.
Mladý, vysoký, široká ramena, vzdělaný, městský. Studoval někde v zahraničí. Bohatá rodina, dobré jméno. Pro vesnické dívky skoro pohádka.Děda Vasilij byl na Olega pyšný. Celý život tvrdě pracoval, děti „dostal do lidí“ a teď čekal na pravnoučata, chystal se na klidné stáří.

Oleg si Nastju odvezl s sebou do města.
Před odjezdem mu děda řekl jen jedno:
— Neublíž jí. Život k ní nebyl laskavý.

Oleg slíbil.

Zpočátku bylo všechno jiné. Město, ruch, světla. Nastja věřila, že láska zůstane stejná.
Ale po svatbě se něco zlomilo.

Zatímco se chystala svatba, byli kolem lidé, starosti, něha.
Po svatební cestě však přišlo ticho. Studené. Nepříjemné.

Oleg se začal stydět. Za ni.
Jeho matka s ní mluvila skrz zuby, shora dolů. Každé slovo bodalo:
— Polévka je špatná.
— Košile nejsou vyžehlené.
— Podlaha není pořádně umytá.

Práci Nastja nedostala.
Oleg to zakázal:
— Co bys vydělala se svým vzděláním? Seď doma.

A ona seděla.

Když otěhotněla poprvé, Oleg byl šťastný.
Zdálo se, že se všechno spraví. Tchyně se uklidnila, dokonce syna okřikovala, ať je opatrný.

Pak přišla tragédie.
Dítě zemřelo.

A s ním i poslední zbytky soucitu.

— Nehodíš se k ničemu, — povzdychla si tchyně. — Nemáš zdraví ani rozum. Jen hezký obličej, ale to nestačí.

Oleg se u toho usmíval. Spokojeně. Jako by se to netýkalo jeho ženy.

Druhé těhotenství už ho netěšilo.
Žádná péče. Jen podráždění, výčitky, poznámky o postavě. Spali odděleně. Přicházel pozdě. Někdy vůbec.

Nastja plakala v noci potichu.
Neměla rodiče. Nechtěla, aby její dítě vyrůstalo bez rodiny.

Do porodnice ji neměl kdo odvézt. Oleg byl pryč už týden. Zavolala si sanitku sama.

Porodila. Nikomu nezavolala. Nevypadalo to, že by se měla kam vrátit.

Před domem stála ozdobená auta s balónky.

Na chvíli se zaradovala.

Ale Oleg nikde.

Jen tchyně a děda Vasilij. S květinami. Slavnostně oblečení.

— Děkuju ti, děvče, — řekl děda se slzami v očích. — Lepší pravnučku na světě nemám.

Tchyně mlčela, ale oči nespustila z miminka.

Doma byl prostřený stůl.
Její oblíbený koláč. Upekl ho někdo, kdo ji dřív ponižoval.

— Můj syn je zbabělec, — řekla náhle tchyně. — Odešel za jinou. Nechal tě samotnou s dítětem. Ale my vás neopustíme. Jeho z bytu odhlásím. Tady pro něj není místo.

Oleg se už nevrátil.

Roky plynuly.

Nastja vystudovala, pracovala.
Dcerka Anička rostla obklopená láskou. Děda ji učil chodit, babička ji uspávala.

Jednou se Anička zeptala:
— Maminko, kde je tatínek?

Nastja odpověděla klidně:
— Nezvládl zůstat.

A stačilo to.

Ne každá sirota je bez kořenů.
Některé jen dřív pochopí, že přežít lze i bez slibů.

A někdy se skutečná rodina narodí právě ve chvíli, kdy ta falešná odejde.