Konvice začala pískat, Lily si v pokoji něco pobrukovala, Emma hledala druhou ponožku – a ve mně se zvedala studená vlna. Ten známý pocit, který zdravotníci poznají okamžitě. Předzvěst něčeho zlého.
— Kdo jste? — zeptala jsem se a snažila se, aby se mi netřásl hlas.
Žena polkla. Prsty měla křečovitě sevřené kolem složky.— Jmenuji se Klára… a jsem jejich biologická teta.Ta slova nezazněla hlasitě. Nespadla jako výkřik. Spíš jako sklo, které se tiše roztříští — a střepy se rozletí po celém životě.

Pozvala jsem ji dovnitř. Posadila jsem ji ke stolu. Nalila jsem jí vodu — profesionální reflex, když emoce přerůstají realitu. Děvčata nakoukla z chodby, ale gestem jsem je poslala zpátky. Poprvé za šest let jsem je chtěla chránit ne před chladem, ne před světem… ale před pravdou.

— Jejich matka, moje sestra, — začala Klára — je neopustila dobrovolně.

Otevřela složku. Staré dokumenty. Lékařské zprávy. Výstřižky z novin. Uviděla jsem datum. Tu noc.

— Byla obětí násilí, — její hlas se zlomil. — Muž, se kterým žila, byl nebezpečný. Když zjistil, že je těhotná, řekl, že děti nechce. Tu noc ji zbil tak brutálně, že upadla do bezvědomí. A když se probrala… holčičky byly pryč.

Udělalo se mi fyzicky špatně.

— Hledala je, — pokračovala Klára. — Ale úřady jí řekly, že novorozenci nepřežili. Oficiálně. Dokumenty byly zfalšované. Zlomilo ji to. A o rok později zemřela. Její poslední slova byla: „Moje holčičky žijí.“
Tehdy jsem tomu nevěřila. Pak jsem ale našla stopu. A šest let jsem hledala vás.

Seděla jsem tam, držela ty papíry v rukou a chápala jednu děsivou věc: tohle může být pravda. A i kdyby nebyla… už samotný fakt, že někdo přišel s takovým příběhem, otřásl naším světem.

— Chcete si je vzít? — zeptala jsem se tiše.

Klára prudce zvedla hlavu.

— Ne! — vyhrkla. — Nechci je brát. Chci jen, abyste znala pravdu. Aby ji jednou znaly ony. Viděla jsem jejich fotky ze školy. Jsou šťastné. A já nemám právo jim brát mámu.

To slovo mě zasáhlo nejvíc. Neřekla „opatrovnici“. Neřekla „ženu, co je vychovává“. Řekla: mámu.

Poprvé během toho rozhovoru jsem se rozplakala.

Ten večer jsem seděla u postelí Lily a Emmy a poslouchala jejich klidný dech. Dvě holčičky, které přežily jen proto, že se k sobě přitiskly. Protože se dělily o teplo. Protože je tehdy někdo — beze jmen, bez budoucnosti — nenechal odejít.

Pravda naši rodinu nezničila. Udělala ji hlubší. Těžší. Skutečnější.

O měsíc později jsem jim všechno řekla. Opatrně. Bez hrůzy. Bez krve. Poslouchaly mlčky. A pak se Lily zeptala:

— Ale ty jsi pořád naše máma, že?

Nenašla jsem chytrá slova. Jen jsem je objala. Pevně. Stejně jako tehdy v té noci, kdy mi jedna z nich sevřela prst drobnou rukou — a nepustila.

Někdy osud zaklepe na dveře ne proto, aby něco vzal.
Ale aby se zeptal, jestli dokážeš svoje štěstí bránit až do konce.