V dřezu jediný hrnek se zaschlou kávou – poslední pozůstatek. Drobky na podlaze. Spousta drobků. Ale už tam nikdo nebyl.
Gábor seděl na posteli v ložnici. Oblečený. Oči měl červené.„Odešli,“ řekl, aniž by se na mě podíval.Neodpověděl jsem. Položil jsem kufr.„Třetí den,“ pokračoval. „Maminka říkala, že ‚tohle chování je ostuda‘. Zsuzsa plakala. Děti křičely, že mají hlad. Objednal jsem si pizzu… dvakrát. A pak už nezbyly peníze.“

Podíval se na mě.

„Nevěděl jsem, že všechno stojí tolik.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Ne s třeskem. Bez křiku. Jako sklo vystavené příliš dlouhému tlaku.

„Nevěděl jsi to,“ zopakoval jsem. „Nevěděl jsi, kolik stojí jídlo. Nevěděl jsi, jak dlouho trvá vaření. Nevěděl jsi, jaké to je přijít domů vyčerpaný a slyšet ‚Kdy bude večeře?‘ místo ‚Jsi v pořádku?‘“

Chtěl mluvit. Zvedl jsem ruku.

„Teď je řada na mně.“

Otevřel jsem ledničku. Kečup. Půlka citronu. Prázdná.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl jsem klidně. „Ne, že by jedli na můj účet. Ale že jsi tam stál a díval se, jak pomalu mizím. A že jsi tomu zavolal rodinu.“

Sklonil hlavu.

„Myslel jsem, že máš všechno pod kontrolou.“

„Samozřejmě,“ hořce jsem se usmál. „Ženy to vždycky mají.“ Až do dne, kdy si koupí lístek a zmizí.

Otevřel jsem bankovní aplikaci a ukázal mu obrazovku.

„To byl můj bonus.“

„To jsou peníze utracené za krmení ostatních.“

„A to je moje trpělivost. Je vyčerpaná.“

Zbledl.

„Ty… ty chceš rozvod?“

Dlouho jsem se na něj dívala. Ne s hněvem. S únavou.

„Chci partnerství. Ne být volnou kuchyní. Ne mlčet. Když jsou tu hosté, sdílíme. Čas. Práci. Peníze.“

Přikývl příliš rychle, jako by se bál, že ztratí poslední šanci.

„Rozumím. Slibuji.“

Pomalu jsem vydechla.

„Dobře. Tak začneme dnes. Uvaříš večeři.“

Zamrkal.

— Hned?

— Hned.

Šla jsem do koupelny. Zavřela jsem dveře. Sedla jsem si na okraj vany. A poprvé po dlouhé době jsem neplakala. Ne proto, že by to nebolelo – ale proto, že jsem si konečně stanovila hranici.

Večeře byla zvláštní. Převařené, přesolené těstoviny. Ale jedla jsem mlčky a myslela si, že někdy, abyste byli konečně viděni, stačí odejít. Ne navždy. Právě včas.

Nevím, co se stane s naším manželstvím. Ale jedna věc je jistá: už nikdy nebudu platit za pohodlí druhých cenou svého vlastního zmizení.