Ne to klidné, uklidňující. Spíš takové, které tě sleduje. Ráno, kdy jsem tam jel sám, se mlha válela u země jako špinavá deka. Motor hučel příliš hlasitě, jako bych tím zvukem rušil něco, co se nemělo budit.
Dům stál na konci úzké cesty. Nízký, křivý, zapomenutý. Nevyhlížel opuštěně. Vyhlížel trpělivě. Jako někdo, kdo čeká, až se konečně vrátíš.Uvnitř byl chlad. Na stole ležely staré noviny, pečlivě srovnané. Roky 1983, 1984, 1985. Moje dětství. Na stěnách visely fotografie dětí. Desítky tváří. A příliš mnoho z nich mi bylo nepříjemně povědomých. Stejné oči. Stejný tvar úst. Některé snímky byly přeškrtnuté červenou fixou. Jiné označené fajfkou.

Ve skříni jsem našel složky. Jména. Data narození. Jedna ležela navrchu.

ALEX — leden 1984. STAV: NAVRÁCEN.

To slovo mě zasáhlo silněji než jakýkoli výkřik. Navrácen kam? A odkud?

Za mnou se ozval hlas. Ženský, klidný, unavený.

„Věděla jsem, že přijdeš,“ řekla. „Vždycky se někdo vrátí.“

Vyprávěla mi o programu, který oficiálně nikdy neexistoval. O dětech odebraných hned po porodu. O pokusech s pamětí, přizpůsobivostí, schopností zapomenout. Ti, kteří to nezvládli, byli „ukončeni“. Pro ty, kteří přežili, byly připraveny náhrobky. Aby systém neztratil přehled.

Ten v lese byl můj.

„Ty jsi přežil,“ řekla. „Proto je ten kámen prázdný.“

Vzpomínky, které jsem celý život považoval za sny, se náhle poskládaly. Bílé stěny. Ostré světlo. Dětský pláč, který náhle ustal.

„A můj syn?“ zeptal jsem se. „Ryan?“

Neodpověděla hned.

„I on má složku.“

Když jsem se vrátil domů, manželka se na mě podívala a všechno pochopila. Nepotřebovala vysvětlení. Večer byl tichý. Ryan si kreslil.

Nakreslil les. Starý dům. A tři postavy.

„Ten dům znám,“ řekl klidně. „Zdá se mi o něm. Volá mě.“

Tehdy mi došlo, že to nebyla náhoda. Že jsme se do Maine nepřestěhovali kvůli klidu. Ale proto, že některé věci neumějí zapomenout.

Do lesa už nechodíme.
Ale někdy v noci slyším psa, jak štěká do tmy,
a přemýšlím, jestli nás ten les jen znovu nenašel.