Vesper se vzpamatovala první — ne proto, že by byla silná, ale proto, že instinkt přežití křičel hlasitěji než šok.„To… to je nějaký omyl,“ vydechla příliš nahlas, s hlasem, který se třásl víc, než by chtěla. „Tyre, řekni jim to. Řekni, že je to omyl.“Podívala jsem se na ni klidně. Ne se vztekem. Se soucitem, který přichází až ve chvíli, kdy už nic nezáleží.

„Omyl se stal před pěti lety,“ odpověděla jsem tiše. „Ve chvíli, kdy jsem uvěřila, že láska znamená mlčet.“

Zefania stiskl další tlačítko. Obrazovka se znovu změnila. Tentokrát už žádné grafy. Jen fakta. Smlouvy. Převody. Data. Částky. Jeho podpisy. A moje — jako vlastníka, jako garanta, jako jediného člověka, bez kterého by celý ten zázrak nikdy nevznikl.

„S okamžitou platností,“ pronesl Zefania hlasem, který nepřipouštěl diskusi, „se veškerá aktiva fondu vracejí pod přímou správu paní Vandrossové. Účty jsou zmrazeny. Platební karty deaktivovány. Přístup k serverům zablokován. Smlouvy s partnery ukončeny z důvodu ztráty důvěry.“

„To nemůžete!“ vybuchl Tyr. „To je moje firma! Moje značka! Moje jméno!“

Naklonila jsem se k mikrofonu. Aby slyšeli všichni. I ti, kteří se náhle velmi intenzivně dívali do sklenic.

„Jméno — ano. Všechno ostatní — ne.
Pět let jsi stál v reflektorech a sbíral potlesk. Já seděla ve stínu a podepisovala šeky. Nazýval jsi mě parazitem, protože bylo jednodušší to říct, než si přiznat, že tvůj úspěch stál na mém tichu.“

Udělal krok ke mně. Zapomněl, kde je. Zapomněl, kdo teď drží klíče od dveří.

„Budeš toho litovat,“ zasyčel. „Zničím tě.“

Zasmála jsem se. Ne hlasitě. Opravdově.

„Už jsi to zkusil. Pamatuješ?
Ten večer, kdy jsi řekl, že jsem bez tebe nikdo — tehdy jsem otevřela samostatný účet.
To ráno, kdy jsi ‚zapomněl‘ zmínit nový úvěr — tehdy jsem přepsala fond.
A ten den, kdy jsi podal žádost o rozvod s pocitem vítězství — tehdy jsem pochopila, že konec musí být veřejný.“

Vesper ustoupila o krok. Pak o další. Její oslnivě bílé šaty najednou působily směšně. Jako kostým na večírku, kde nikdo nevěří roli.

„Ty… ty jsi říkal, že je všechno vyřešené…“ zašeptala směrem k Tyrovi.
Neodpověděl. Zíral na obrazovku. Na slovo „PROPUŠTĚN“. Jako by doufal, že když se bude dívat dost dlouho, písmena se zaleknou a zmizí.

„A ještě něco,“ řekla jsem, když jsem se otočila k odchodu. „Svatba je zaplacená. Celá. Dárek ode mě. Ať si tenhle večer pamatuješ do konce života.“

Pak jsem se obrátila k sálu.

„Pozvedněte sklenky,“ zopakovala jsem jeho slova. „Na mou svobodu.“

Tentokrát nikdo netleskal. Někdo tiše položil sklenici na stůl. Někdo předstíral, že mu právě volají. Luxus nemá rád, když ho někdo svlékne donaha.

Když se za mnou zavřely dveře, hudba se už znovu nespustila.
A o hodinu později — říká se — Tyr stále seděl u svatebního stolu. Bez peněz. Bez firmy. Bez budoucnosti, kterou tak okázale oslavoval.

Někdy spravedlnost nepřichází s křikem.
Někdy vstoupí na vysokých podpatcích — a zhasne světlo.