Lucas měl chuť se hořce usmát. V hlavě se mu okamžitě rozběhl seznam důvodů, proč říct ne: bolest v těle, únava, pohledy cizích lidí, šepot za zády, vlastní odraz v lesklých stěnách sálu. Všechno, co si za poslední měsíce vybudoval jako ochranu, se v něm zvedlo jako zeď.

„Ani netušíš, o co mě žádáš,“ řekl tiše.

Elena necouvla. Nesklonila hlavu, nezačala mluvit opatrně. Neřekla žádná správná slova. Prostě mu podala ruku – klidně, jistě, tak, jak se ruka podává někomu rovného.

„A ty netušíš, kolikrát mi řekli, že něco nedokážu,“ odpověděla. „Narodila jsem se s poškozenými vazy. Lékaři mámě tvrdili, že budu celý život kulhat. Tanec zakázán. Běh zapovězen. Dostala jsem seznam omezení delší než seznam možností.“

Lucas se podíval na její nohy. Na podpatky. Na pevný postoj.

„Ale ty chodíš,“ řekl.

„Chodím,“ přikývla. „Protože jsem si jednou vybrala, že žít podle cizího strachu je horší než spadnout.“

Hudba v sále se změnila. Pomalá. Téměř intimní. Taková, ke které nejsou potřeba kroky naučené v taneční škole.

Lucas ucítil, jak se v něm cosi bolestně sevřelo. Nebylo to tělo. Byla to paměť. Vzpomínka na muže, kterým býval. Na rozhodnost. Na lehkost, s jakou kdysi vstupoval do místností, aniž by přemýšlel, jak u toho vypadá.

„Lidi se dívají,“ zašeptal.

„Ať,“ odpověděla Elena. „Vždycky se dívají. Otázka je, kdo z nás při tom skutečně žije.“

Obešla vozík a postavila se za něj. Položila mu ruce na ramena. Netlačila. Nevedla. Jen tam byla.

„Neslibuju zázrak,“ řekla jemně. „Nejsem lékař. Nejsem kouzelnice. Můžu jen stát vedle tebe. A jestli chceš… můžeme se hýbat. Po našem.“

Lucas zavřel oči.

V tu chvíli sál zmizel. Zmizely lustry, rozhovory, kolegové, kteří si zítra znovu sebevědomě potřesou rukou. Zůstalo jen dýchání. Hudba. A zvláštní pocit, že je po dlouhé době zase uvnitř vlastního těla, ne někde nad ním.

Přikývl.

Elena lehce rozhoupala vozík do rytmu hudby. Pomalu. Skoro neznatelně. Pohybovala se s ním, ne proti němu, jako by to byl ten nejpřirozenější tanec na světě.

Nejdřív cítil rozpaky. Pak teplo. A pak něco dalšího. Ne v nohách. Hlouběji.

Uvědomil si, že se usmívá.

V sále někdo ztichl. Pak další. Hudba hrála dál, ale hlasy umlkly. Lidé se dívali – už ne s lítostí, ale s rozpačitým úžasem. Protože před nimi se dělo něco, co se nevešlo do známých škatulek.

Milionář na vozíku se „nedržel“.
On tančil.
Ne navzdory. Ale spolu.

Když hudba dozněla, potlesk nepřišel hned. Jedna vteřina ticha. Druhá. A pak výbuch – neuspořádaný, rozpačitý, ale skutečný.

Lucas otevřel oči. Poprvé po dlouhé době se necítil jako objekt.

„Děkuju,“ řekl a hlas se mu zlomil.

Elena se k němu sklonila a tiše dodala:

„Tohle je teprve začátek.“

Později toho večera, když se hosté rozešli, zůstal Lucas v sále sám. Ale samota byla jiná. Ne prázdná. Ne studená.

Druhý den zavolal svému lékaři.
O týden později začal novou rehabilitaci. Ne proto, že „musel“. Ale proto, že znovu chtěl.

Elena občas přišla. Pili kávu. Nemluvili o penězích ani diagnózách. Mluvili o strachu. O volbě. O tom, jak snadno svět vymaže ty, kteří přestanou být pohodlní.

O rok později se Lucas postavil. Ne jistě. Ne elegantně. S třesem. S bolestí. S oporou.

A přesto to už nebylo to nejdůležitější.

Protože to hlavní pochopil dřív:
chodit neznamená žít.
A žít někdy začne jedinou otázkou:

„Zatančíš si se mnou?“