Sundala si kabát, pečlivě ho pověsila na věšák, jako by ten večer nebyl ničím výjimečný. Jako by se právě nevrátila z války. Pak zapnula rychlovarnou konvici. Tiché cvaknutí v prázdné kuchyni znělo skoro provokativně.„Bude život,“ řekla nakonec. „Skutečný. Bez nich.“Natalie se hořce usmála. Nevěřila tomu. Seděla u stolu, ramena shrbená, jako člověk, který už dlouho čeká na další ránu. Malá Soňa tiskla bratra k sobě a dívala se na babičku s něčím, co děti většinou necítí — s absolutní důvěrou.

Anna Petrovna otevřela krabici s dárky. Barevné balíčky, koupené dopředu. „Pro rodinu.“ Rozložila je na stůl, jako by tím vracela bytu smysl.

„Nikdo nás odsud nedostane,“ řekla klidně. „Ten byt je můj. Já ho splatila. Já za něj ručím.“

Natalie sebou trhla.
„On říkal, že je psaný na něj. Že jsi to sama podepsala…“

Anna Petrovna se pomalu otočila.
„Říkal hodně věcí,“ odpověděla. „Čtyřicet let jsem pracovala s dokumenty. A jediné, co jsem nikdy neudělala, bylo podepsat vlastní popravu.“

Vytáhla starou složku, ošoupanou, s gumou.
„Darovací smlouva. Ověřená. Hypotéka splacená před deseti lety. Věděl to. Jen spoléhal, že budu mlčet.“

Natalie si zakryla obličej. Nebrečela. Spíš se zlomila.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Protože jsem chtěla věřit, že to zvládneš sama,“ odpověděla Anna Petrovna tiše. „A že on je chyba, ne rozsudek. Mýlila jsem se.“

Konvice zasyčela. Pára stoupala ke stropu, jako by s sebou odnášela roky potlačovaného strachu.

Zvonek.

Tvrdý. Netolerantní.

Soňa se lekla.
„To je táta?“

„Zůstaň,“ řekla Anna Petrovna a šla otevřít.

Ve dveřích stál Sergej. Bez úsměvu. Bez šampaňského. Jen vztek.
„Zbláznila ses?!“ sykl. „Tohle je moje rodina! Silvestr! Neměla jsi právo!“

Dívala se na něj chladně.
„Vyhodil jsi moji dceru a moje vnoučata do mrazu. Na příkaz své matky. Právo jsi ztratil v tu chvíli.“

„Půjdu k soudu!“ zařval. „Vezmu ti všechno!“

Anna Petrovna se lehce usmála.
„Zkus to. Papíry mám. Zprávy taky. A svědky. A děti, které jsi nechal na ulici. Soud má tyhle příběhy rád.“

Ztichl. Najednou menší. Ustoupil.
„Mami…“

Na vteřinu se jí sevřelo srdce. Ale hlas zůstal pevný.
„Ne. Já byla tvoje matka, dokud ses nestal hrozbou pro vlastní rodinu.“

Zavřela dveře. Zamkla. Pak ještě jednou.

Uvnitř Natalie stála rovně.
„Je pryč?“

„Navždy,“ odpověděla.

Hodiny odbily půlnoc. Venku explodovaly ohňostroje — cizí, hlučné, prázdné. V bytě bylo ticho. Bez hostů. Bez alkoholu. Bez strachu.

Anna Petrovna nalila čaj.
„Zítra podáme žádost o rozvod. Pak o alimenty. Pak začneme znovu. Pomalu. Ale poctivě.“

Natalie přikývla. Poprvé bez třesu.
„Děkuju, mami.“

Anna Petrovna se podívala na děti, na dceru, na byt, který přežil ten večer.
„Pamatuj si,“ řekla. „Někdy musíš vyhodit z domu toho, kdo si myslí, že mu patří, aby rodina mohla přežít.“

Venku vybuchl další ohňostroj.
A doma bylo konečně teplo.