Vzduch voněl lakem na parkety, potem a cizím vzrušením. Anna stála uprostřed kruhu, malá v příliš velké mikině, s kapucí staženou do čela. Vypadala, jako by chtěla zmizet.Před ní stál on. Kapitán týmu. Nejhlasitější smích na chodbách. Chlapec, kterému se ostatní raději klidili z cesty. Tak co, chytračko? — řekl dost nahlas, aby to slyšeli všichni. — Baví tě dělat ze mě idiota?

Anna měla ruce v kapsách. Prsty už se ale netřásly.

— Jen jsem odpověděla učiteli, — řekla tiše.

Někdo se zasmál. Někdo pošeptal: „Tohle bude dobrý.“

— Víš přesně, co děláš, — přistoupil blíž. — Před celým týmem.

Naklonil se k jejímu obličeji.

— Omluvíš se. Na kolenou.

V tom tichu bylo slyšet i cizí polknutí. Lidé milují jednoduché příběhy: někdo ponížený, někdo vítěz. Rychlá podívaná bez přemýšlení.

Anna zvedla hlavu. Její pohled nebyl vzdorovitý. Spíš unavený.

— Opravdu chceš, abych si klekla? — zeptala se klidně.

Usmál se. Cítil za zády podporu davu jako vítr do plachet.

V tu chvíli se dveře tělocvičny s rachotem otevřely.

Policie České republiky a vedení školy

Vstoupili dva policisté a zástupkyně ředitele. Ne běželi. Šli klidně, jistě, jako lidé, kteří už vědí dost. Hluk se utnul. Telefony najednou ztěžkly v rukou.

— Nikdo neodchází. Prosím, odložte zařízení, — řekl jeden z policistů tiše.

Kapitán zamrkal. Úsměv mu ztuhl na rtech.

— Obdrželi jsme záznamy, — pronesla zástupkyně. — A není jich málo.

Šum projel kruhem. Někdo rychle sklopil mobil. Někdo ho schoval za záda.

Anna stála pořád stejně. Teď už nevypadala malá. Jen soustředěná. Jako člověk, který se dlouho bál a najednou přestal.

— Jaké záznamy? — vyhrkl.

Policista otočil tablet k němu. Chodba. Šatna. Třída. Jeho hlas, jeho smích, jeho „legrácky“. Samostatně drobnosti. Dohromady obraz, který se nedal vysvětlit.

— Šetření běží už týden, — dodal policista. — Po oznámení.

— Kdo to nahlásil? — hlesl.

Anna se mu podívala do očí.

— Já.

A ticho změnilo barvu. Už to nebylo čekání na podívanou. Bylo to pochopení.

Cena „legrace“

— To je nesmysl, vždyť jsme si jen dělali srandu, — zkusil to.

— „Sranda“ má vždycky cíl, — odpověděla zástupkyně. — A následky.

Anna udělala malý krok vpřed.

— Ty chceš, abych si klekla, — řekla tiše. — Ale já už nechci žít na kolenou uvnitř.

Někdo v davu popotáhl. Někdo odvrátil zrak. Najednou bylo trapné, že se těšili na show.

— Půjdete s námi, — řekl policista klidně.

— Kam? — hlas se mu zlomil.

— Vysvětlit to.

Odvedli ho bez spěchu. Bez násilí. Pod pohledy, které už ho nepodporovaly.

Ohlédl se na Annu. V očích neměl vztek. Spíš zmatení.

— Ty jsi to plánovala?

— Ne, — odpověděla. — Jen jsem přestala mlčet.

Lidé se začali pomalu rozcházet. Jako by se probouzeli z nepříjemného snu. Telefony zůstaly v kapsách. Nikdo neměl chuť to sdílet.

K Anně přišla dívka z vedlejší třídy.

— Promiň. Smála jsem se tehdy na chodbě.

Anna přikývla.

— Důležité je, že už víš.

V prázdném kruhu tělocvičny zůstala viset jediná myšlenka:

Někdy síla není křik ani pěst. Někdy je to jen odvaha stisknout „odeslat“ — a nebát se.