Uvnitř se všechno stáhlo do jediného uzlu — bolest, strach, tiché tušení.Na displeji svítilo: „Daniel — volání…“Jenže já už neslyšela vyzvánění. Slyšela jsem jen svůj dech. Krátký, trhaný, jako po dlouhém běhu, přestože jsem se nemohla ani pohnout.

„Je mi… špatně…“ zašeptala jsem.

Margaret si otráveně odfrkla.
„Proboha, Emily, jak může být někdo tak přehnaný.“

Linda stála opřená o zeď, telefon v ruce. Nevolala. Nenatáčela. Jen bez zájmu projížděla obrazovku, jako by se to týkalo někoho cizího.

A pak jsem ucítila to, čeho se každá těhotná žena bojí nejvíc.

Přestala jsem cítit pohyby dítěte.

Žádné kopnutí.
Žádné zavlnění.
Nic.

Ledová prázdnota, která mě vyděsila víc než bolest.

„On se nehýbe!“ vyhrkla jsem. „Prosím, zavolejte sanitku!“

Margaret protočila oči.
„Záchranka nepřijíždí na každý ženský rozmar.“

Pokusila jsem se zvednout, ale místnost se rozkolébala. Zrak se mi rozmazal. V uších hučelo.

Pak se ozval tichý, vyděšený hlas.

„Babi…“

Ryan se díval na podlahu.

Na místo, kde se pod mnou pomalu rozlévala tmavě červená louže.

Barva byla příliš sytá. Příliš hustá. Příliš špatná.

I Margaret přestala mluvit.
Linda pomalu spustila telefon.

„To je… krev?“ vydechla.

Já už odpovědět nedokázala.

V tu chvíli se dveře prudce rozletěly.

Daniel se vrátil dřív.

Uviděl mě.
Uviděl pohovku.
Uviděl podlahu.

A během vteřiny zbledl.

„Co se tady stalo?!“

Nikdo neodpověděl.

Ryan se rozplakal.

Daniel ke mně přiběhl, klesl na kolena a zvedl mě. Ruce se mu třásly.

„Emily, dívej se na mě! Dívej se na mě!“

Snažila jsem se. Opravdu. Ale víčka byla těžká jako kámen.

„Zavolej… sanitku…“ vydechla jsem.

On už volal. Křičel do telefonu adresu. Zvedal mě do náruče.

A jeho matka se sestrou jen stály.

Nepomáhaly.
Nepřistoupily.
Jen se dívaly.

Probrala jsem se pod ostrým světlem.

Bílý strop.
Vůně dezinfekce.
Rovnoměrné pípání přístroje vedle postele.

První, co jsem udělala — položila jsem ruku na břicho.

Bylo lehčí.

Nepřirozeně lehké.

Do pokoje vstoupil lékař. V obličeji měl vážnost, která bolela víc než všechno ostatní.

„Paní Carterová, museli jsme provést akutní císařský řez. Došlo k odloučení placenty po silném nárazu.“

Srdce se mi zastavilo.

„Moje dítě?“

Lékař se na okamžik odmlčel.

„Žije.“

Rozplakala jsem se tak, jak jsem nikdy v životě neplakala.

Ale on se neusmál.

„Narodil se s těžkou hypoxií. Je na jednotce intenzivní péče.“

Slova dopadala tvrději než bolest.

Hypoxie.
JIP.
Hadice.
Přístroje.

Můj syn. Za sklem.

Daniel seděl vedle mě a držel mě za ruku. Oči měl červené. Plakal.

„Ryan mi řekl, co se stalo,“ zašeptal.

Zavřela jsem oči.

Nejhorší nebylo to, že jsem mohla dítě ztratit.

Nejhorší bylo, že ty dvě ženy vůbec nechápaly, co způsobily.

A Daniel to pochopil také.

O dva dny později přišly do nemocnice. S květinami. S úsměvy. Jako na návštěvu.

Daniel je nepustil dovnitř.

„K mé ženě a synovi se už nikdy nepřiblížíte.“

Margaret se zasmála.
„Prosím tě, to byla náhoda.“

Daniel vytáhl telefon.

Pustil záznam z kamery v obýváku.

Bylo tam všechno.

Ryan, jak skáče.
Pád.
Můj křik.
Moje prosby o pomoc.
Jejich smích.
Jejich mávnutí rukou.

Obě ženy zbledly.

„Záznam už má můj právník. A také policie,“ řekl klidně.

„To přece nemyslíš vážně! Jsme rodina!“ vykoktala Linda.

„Byla,“ odpověděl.

Náš syn strávil tři týdny na JIP.

Každý den jsem seděla u skla a sledovala, jak dýchá s pomocí přístrojů.

A pořád jsem myslela na jediné:

Kdyby jen zavolaly pomoc.
Kdyby se nesmály.
Kdyby něco udělaly.

Zpráva vyšetřovatele přišla později.

Stálo v ní:
„Opožděné poskytnutí pomoci zásadně zhoršilo stav matky i dítěte.“

To už nebyla náhoda.

To byla nedbalost.

A z nedbalosti se stal trestní případ.

Tehdy jsem pochopila něco děsivého.

Nejhorší není samotný náraz.

Nejhorší je lhostejnost.

Protože lhostejnost dokáže zranit hlouběji než jakákoli rána.