Baxter se zastavil u vchodu, ohlédl se na mě a tiše zaskučel — ne tak, když chce pamlsek, ale tak, když žádá o pomoc.Zatlačila jsem na dveře. Zaskřípaly, jako by protestovaly. Uvnitř byla tma a prach visel ve vzduchu jako mlha. Pak jsem to uslyšela. Slabý, přerývaný zvuk. Ne vítr. Ne myši. Dýchání.

— Je tu někdo? — hlas se mi zlomil.

Baxter vyrazil dopředu a štěkl jinak — krátce, naléhavě. Šla jsem za ním a v rohu uviděla starou matraci přikrytou plachtou. Plachta se pohnula.

Srdce mi narazilo do žeber tak silně, až to bolelo.

Odhrnula jsem látku.

Pod ní ležela holčička.

Hubená. Bledá. Špinavá bunda. Zavřené oči. Popraskané rty. A na hrudi jasně žlutý svetr.

Ten svetr.

Nezařvala jsem. Nedokázala jsem to. Vzduch zmizel. Svět se zúžil do jediného bodu — její tváře. Nebyla to Lily. Cizí dítě. Ale věk, výška, světlé vlasy… až děsivě podobné.

— Panebože… — zašeptala jsem a klesla na kolena.

Holčička pomalu otevřela oči.

— Nebijte mě… — zašeptala.

Ta věta mě zasáhla víc než cokoliv jiného.

— Všechno je v pořádku. Pomůžu ti. Slyšíš? Pomůžu.

Zavolala jsem záchranku. Hlas operátorky zněl, jako by přicházel zpod vody. Sundala jsem si mikinu a přikryla ji. Třásla se zimou. Baxter si k ní sedl a tiše kňučel, čumákem se dotýkal její ruky.

V nemocnici jsem se dozvěděla, že se jmenuje Marta. Je jí devět. Utekla od nevlastního otce před třemi dny. Schovávala se, kde se dalo. Hladověla. Mrzla. A ten svetr prý našla někde na skládce — byl teplý, výrazný, nápadný.

Lékaři mluvili o podvýživě, dehydrataci, modřinách. Já slyšela jen jedno: „Našla svetr Lily.“

Jak?

Když jsem se vrátila domů, manžel seděl potmě. Všechno jsem mu řekla. Poslouchal bez hnutí. Pak se tiše zeptal:

— Jaký svetr?

— Žlutý. Ten, co měla Lily v den nehody.

Zbledl.

— Ten na sobě neměla.

Nechápala jsem.

— Cože?

Podíval se na mě poprvé po dvou týdnech — přímo, těžce.

— Ten den měla modrou bundu. Žlutý svetr zůstal doma. Pamatuju si to. Říkal jsem jí, ať se převlékne.

Mráz mi přeběhl po zádech.

Šli jsme do pokoje Lily. Otevřeli skříň.

Na poličce ležel žlutý svetr.

Čistý. Úhledně složený.

Dívala jsem se na něj a cítila, jak se ve mně něco definitivně láme. Ten v kůlně tedy nebyl její.

Tak proč vypadal úplně stejně?

Druhý den jsem jela za Martou. Seděla na posteli a držela ten svetr v rukou.

— Můžu si ho nechat? — zeptala se tiše.

— Ano.

— Voní jako domov, — řekla.

A tehdy mi to došlo.

Baxter mě nevedl k Lily.

Vedl mě k někomu, kdo mě potřeboval teď.

O měsíc později se Marta dočasně nastěhovala k nám. Sociálka, papíry, kontroly. Manžel byl zpočátku tichý. Pak jsem jednou viděla, jak ji učí zavazovat tkaničky. Pomalu. Trpělivě. Přesně tak, jako kdysi Lily.

V domě se znovu objevily zvuky. Kroky. Smích. Hlasy v kuchyni.

Pokoj Lily zůstal její. Ale vedle se rozsvítilo světlo.

Někdy v noci slyším, jak Marta tiše pláče. Sednu si k ní. Drží žlutý svetr a tiskne ho k obličeji.

— Zdá se mi, že mám mámu, — šeptá.

Neříkám jí, že se mi zdá totéž.

Baxter spí u její postele. Jako by věděl, že takhle je to správně.

A pokaždé, když jdu kolem té kůlny, uvědomím si, že mi ten den nepřinesl kus látky.

Přinesl mi důvod znovu dýchat.