Vítr sotva pohnul listím a svět vypadal až příliš obyčejně na to, co se ve mně právě lámalo. Luna vystřelila vpřed jako vždy — pružina radosti, kometa s ušima, čisté štěstí na čtyřech tlapkách. Tenhle její „okruh“ jsem znala nazpaměť: pár kroků, oblouk, skok, vítězný návrat s kořistí v tlamě.Tentokrát se ale v tom kruhu objevila prázdnota.

Nevrátila se.

Nejdřív jsem se usmála. Řekla jsem si, že ji něco zaujalo — pach, šustění, její důležité psí starosti. Zavolala jsem ji jednou, podruhé. Můj hlas zněl cize, jako by mluvil někdo jiný. A pak to ticho začalo houstnout. Bylo nepřirozené. Těžké. Takové, ze kterého studí prsty.

Šla jsem tam, kam dopadla hůl.

Luna ležela vedle ní.

Ne tak, jak si lehají unavení psi s vyplazeným jazykem. V její poloze bylo cosi až příliš klidného. Nehybného. Jako by někdo stiskl pauzu a zapomněl mi to říct.

Klekla jsem si.

Její srst byla ještě teplá. Uši — ty měkké uši, které jsem si bezmyšlenkovitě hladila během bezesných nocí — hřály. Jen srdce… srdce mlčelo.

Uvnitř mě něco tiše prasklo. Bez křiku. Bez hysterie. Jako tenké sklo s vlasovou trhlinou, která už nejde zastavit.

Lidé rádi říkají: „Je to jen pes.“

Nikdo z nich ale neví, jak čekala u dveří, když jsem se vracela domů rozbitá po těžkých dnech. Jak vycítila slzy dřív, než se objevily. Jak se ke mně tiskla bokem při bouřce, jako by mě chránila před hromem. Jak mě vítala pokaždé, jako bych byla ten nejdůležitější člověk ve vesmíru.

Pro ni jsem byla celý svět.

A pro mě byla tichem, ve kterém se dalo dýchat.

Dům bez ní zní jinak. Je větší. Prázdný. Ozvěna kroků je příliš hlasitá. Vodítko visí na háčku jako zapomenutá otázka. Miska stojí na podlaze — směšná, zbytečná věc, která už nikomu neslouží.

Večer jsem se přistihla, že automaticky jdu ke dveřím a čekám známé klapání drápků o podlahu. Mozek ještě nechápe. Srdce už ví.

V noci mě probudilo ticho.

Dřív ticho neexistovalo. Byl tu její dech. Teplý, klidný, pravidelný. Ten zvuk byl pozadím mého života. A teprve když zmizel, pochopila jsem, jak moc byl důležitý.

Paměť mi podhazuje drobnosti, které bolí nejvíc. Jak kradla ponožky. Ten legrační náklon hlavy, když jsem mluvila do telefonu. Ten pohled při vaření — naprosto přesvědčený, že všechno na světě existuje kvůli ní.

A možná to tak opravdu bylo.

Protože teď se celý můj svět točí kolem její nepřítomnosti.

Druhý den jsem vyšla ven a automaticky vzala do ruky hůl. Zvyk. Tělo si pamatuje lépe než rozum. Stála jsem tam s ní v ruce a poprvé za dlouhou dobu nevěděla, co dál.

Hodit — není komu.

A tehdy mi došlo něco zvláštního, děsivého: ta poslední hůl byla poslední hrou jejího života. Posledním během. Poslední radostí.

Je v tom nesnesitelná bolest.

Ale i podivné, kruté uklidnění.

Její poslední okamžik nebyl strach. Nebyla to bolest. Byl to pohyb. Hra. Život.

Odešla tak, jak žila — v plné rychlosti, s větrem v uších.

Sedla jsem si do trávy na to místo a poprvé dovolila slzám téct bez zábran. Ne tiše. Ne slušně. Ale tak, jak se pláče, když neodchází „někdo“, ale kus vás samotných.

Protože Luna nebyla „pes“.

Byla svědkem mého života. Strážkyní ticha. Terapíí beze slov. Důvodem vstát ráno i ve dnech, kdy se mi nechtělo žít.

Teď se budu muset naučit vstávat sama.

Bez klapání drápků. Bez radostného kňučení. Bez teplé čenichu v dlani.

Říká se, že čas léčí.

Myslím, že čas nás jen učí žít s dírou uvnitř.

Ale vím jedno: dokud si budu pamatovat, jak běžela za tou holí s bezpodmínečnou radostí, bude ve mně živá.

V každém kroku. V každém nádechu. V každém úderu srdce.

Spi klidně, Luno.

Nezůstala jsi u té hole.

Zůstala jsi navždy ve mně.