Jako poslední krok před setkáním s někým, koho už dávno milovala. Larisa Petrovna ležela na lehátku a usmívala se do stropu. V její hlavě to dítě už existovalo: měkké tvářičky, drobné prsty a tiché dýchání vedle její postele.Ticho v ordinaci houstlo, až se zdálo, že se nedá nadechnout. Pokusila se zavtipkovat:

— Tak co, pane doktore? Kluk, nebo holka?

Neodpověděl. Prsty mu zůstaly nehybně na sondě. Oči přilepené k obrazovce. V tom pohledu nebyla radost ani překvapení. Jen rostoucí hrůza.

— Paní Lariso… — jeho hlas byl najednou opatrný, téměř šeptem. — Tohle… není těhotenství.

Zasmála se. Nejprve tiše, pak hlasitěji.

— Ale prosím vás. Mám tři děti. Vím, jaké to je. Cítím pohyby.

Lékař otočil monitor k ní.

Na obrazovce nebyl obrys dítěte. Žádné srdíčko. Žádný život.

Jen obrovský tmavý útvar, který zaplňoval téměř celou dutinu břišní.

— Je to nádor, — řekl tiše. — A je velmi velký.

Slova k ní nedorazila hned. Narazila na zeď její jistoty a rozpadla se.

— Ne… to je omyl. Testy přece ukázaly těhotenství…

— Některé nádory produkují hormony podobné těhotenským. Tělo se může „oklamat“. Dokonce můžete cítit tlak a pohyby, protože útvar tlačí na orgány.

Dívala se na obrazovku a čekala, že se obraz změní. Že se objeví malá ručička. Profil. Zázrak, kterému tolik měsíců věřila.

V hlavě se jí tiše hroutil svět, který si vybudovala: ponožtičky, postýlka, jména, večerní rozhovory s nenarozeným dítětem.

— Takže… tam nikdo není? — zeptala se hlasem, který zněl najednou dětsky.

— Není.

V tu chvíli bolest, se kterou přišla, přestala existovat. Přišla jiná. Prudká. Pálivá. Ne v břiše, ale někde hluboko, kde žijí naděje.

Vzpomněla si, jak se sousedé usmívali. Jak si hrdě hladila břicho. Jak říkala, že jí Bůh poslal pozdní zázrak.

A náhle pocítila stud. Ne za nemoc. Za víru.

Lékař mluvil o nutné operaci, o rizicích, o tom, že nádor už tlačí na orgány. Ale ona slyšela jen jediné: „tam nikdo není“.

Když ji odváželi na pokoj, požádala sestru:

— Prosím… ty ponožky vyndejte z tašky. A tu postýlku… ať si ji děti odvezou.

Operace trvala několik hodin. Nádor byl větší, než čekali. Chirurgové pracovali v tichu, soustředěně, protože věděli, že nejde o měsíce. Jde o dny.

Když se probudila, první, co udělala, bylo, že si položila ruku na břicho.

Bylo ploché.

Prázdné.

Rozplakala se. Ne kvůli stehům. Ne kvůli bolesti. Plakala tak, jak pláčou matky, které přišly o dítě.

Přestože žádné dítě nikdy nebylo.

Později si k ní lékař tiše přisedl.

— Přišla jste včas. Ještě chvíli… a už bychom vám nedokázali pomoct.

Přikývla.

A pak tiše řekla:

— Tak přece jen to byl zázrak.

Zarazil se.

— Jaký zázrak?

— Že jsem uvěřila. Kdybych nevěřila, nepřišla bych. Trpěla bych dál a zemřela s tím, že je to jen stáří.

V pokoji zavládlo jiné ticho. Ne těžké. Světlé.

Někdy tělo klame rozum. A někdy rozum zachrání tělo.

O týden později si její děti odnesly malou postýlku. Ponožtičky si ale nechala. Složila je do zásuvky.

Ne jako připomínku omylu.

Ale jako důkaz, že i v šestašedesáti může víra v zázrak… zachránit život.