V bytě zůstal cizí pach — stará látka, studený tabák, něco, co se nedá vyvětrat otevřeným oknem. Na stole ležela ošoupaná složka s dokumenty. Jako výsměch. Jako razítko: „Tady je tvoje nová realita.“Viktor stál u okna a mlčky se díval do dvora. Nežádal čaj, neprosíl o jídlo. Jen stál. Velký, tichý, nehybný jako stín, který se nedá odehnat. Žena seděla naproti němu a snažila se pochopit, jak se její život během jediného dne proměnil v absurdní divadlo. Nešlo ani tak o bolest. Šlo o ponížení.

— Můžu odejít, — řekl tiše, aniž se otočil. — Nevěděl jsem, že je to takhle.

Poprvé se na něj podívala jinak. Ne jako na „bezdomovce“. Jako na člověka. Jeho oči byly podivně klidné. Příliš střízlivé na někoho, koho někdo „koupil za láhev“.

— Kam byste šel? — zeptala se chraplavě. — Polovina bytu je teď vaše.

Hořce se pousmál.

— Papírově ano. Životně ne.

Tu noc nespala. V hlavě jí kyvadlem kmitala jediná myšlenka: on ji nechtěl jen opustit. Chtěl ji zlomit. Donutit ji každý den žít vedle důkazu jeho pohrdání.

Ráno otevřela složku. Smlouva byla sepsaná ve spěchu. Chyby. Přepisované datum. Různé propisky. A Viktorův podpis — rovný, klidný, přesný.

— Máte právnický rukopis, — poznamenala tiše.

Viktor si sedl ke stolu.

— Dřív jsem pracoval na magistrátu. Právní oddělení. Dvacet let.

Svět se jí na okamžik zastavil.

— Jak jste…?

— Dluhy. Nemoc manželky. Soudy. Přišel jsem o všechno. Na ulici je člověk rychleji, než si ostatní myslí.

V tu chvíli se v ní místo zoufalství zrodila chladná, jasná myšlenka.

Plán.

Tři hodiny seděli nad papíry. Viktor ukazoval na formulace, na porušení zákona, na věty, které by žádný poctivý notář nepustil dál. „Prodej“ byl právně děravý jako síto.

— Myslel si, že si vybral nejslabšího člověka, — řekl klidně. — Vybral si nejhorší možnou volbu.

Ještě ten den podala žalobu.

O týden později se manžel vrátil. Opálený, samolibý, s úsměvem člověka, který očekává zlomenou ženu. Chtěl si „vyzvednout věci“. Chtěl si vychutnat vítězství.

Dveře otevřel Viktor.

V čisté košili. Oholený. Klidný.

Úsměv muži ztuhl na tváři.

Z kuchyně vyšla žena se složkou v ruce.

— Pojď dál. Musíme si promluvit.

Smál se, dokud mluvila. Smál se, dokud Viktor věcně vysvětloval právní následky. Smál se, dokud neuslyšel:

— Soud předběžně uznal smlouvu za neplatnou. Ale to není všechno.

Položila před něj další dokumenty.

— Tohle je žaloba za podvod, zneužití práva, psychický nátlak a pokus o účelovou transakci s cílem mě ponížit. A stížnost na notáře.

Smích zmizel.

— Děláš si legraci?

— Ne, — odpověděl Viktor. — Dvacet let jsem takové žaloby psal.

Tvář muže pomalu zbledla.

— A ještě jedna věc, — dodala. — Byt byl pořízený v manželství. Tohle už zajímá i trestní právo.

Soud netrval dlouho. Dokumenty byly neprůstřelné. Notář přišel o licenci. Manžel přišel o peníze, reputaci a právo volně nakládat s majetkem.

Jenže to nejhorší pro něj přišlo až potom.

Viktor neodešel.

Ne jako „bezdomovec“. Jako člověk, který jí pomohl znovu poskládat život. Našel si práci. Pronajal si pokoj nedaleko. Občas přišel opravit kohoutek, přinesl pečivo, pomohl s papíry.

Jednoho dne je manžel uviděl ve dvoře. Smáli se.

A tehdy pochopil.

Jeho „pomsta“ ji nezničila.

Přivedla do jejího života člověka, který měl víc důstojnosti než on kdy měl.

Poslední rána byla tichá.

Podala žádost o rozvod. Klidně. Bez scén.

A v kolonce „svědek“ byl Viktorův podpis.

Muž odcházel ze soudní síně se sklopenýma očima. Poprvé bez pocitu nadřazenosti. Jen s prázdnotou.

Někdy nejtvrdší pomsta není křik ani slzy.

Ale přesná, chladná spravedlnost.

A úsměv ženy, kterou chtěl zlomit.