Uvnitř neležely peníze ani šperky. Jen stará, odřená složka s ohnutými rohy. A na obálce… můj rukopis.Poznala jsem ho okamžitě.Prsty mi ztuhly chladem.„To jsou… moje zápisky,“ zašeptala jsem.Daniel přikývl, ale nedíval se mi do očí.
„Nejen to.“
Podal mi složku, jako by mi předával něco nebezpečného. Ne papíry. Minulost, která se neměla vracet.
Uvnitř byly vytištěné moje e-maily. Zprávy. Úryvky z deníku.
Slova, která jsem psala Petrovi v posledních měsících jeho života.
Svět se začal rozmazávat.
Pamatovala jsem si je. Každou větu. Jak jsem si stěžovala, že se mezi námi vytrácí teplo. Jak jsem psala, že už nemám sílu být pořád ta silná. A jak jsem jednou v zoufalství napsala:
„Někdy mám pocit, že jediný způsob, jak tu bolest zastavit, je aby prostě zmizela.“
Nikdy jsem tím nemyslela tohle.
Podívala jsem se na Daniela.
„Odkud to máš?“
Konečně zvedl oči.
A v jeho pohledu bylo něco horšího než vina.
Pravda.
„Petr mi to ukazoval.“
Místnost se najednou zdála příliš malá. Těžká. Dusivá.
„Proč?“
„Protože se bál.“
„Čeho?“
Daniel zavřel oči.
„Že tě ztrácí.“
Ticho tlačilo na hrudník.
„Ten večer před nehodou… byl u mě. Byl úplně mimo. Opakoval tvoje věty. Říkal, že už ho nemiluješ. Že jsi nešťastná. Že ti zničil život.“
Nedokázala jsem se nadechnout.
„Řekl jsem mu, že je to jen únava, emoce, že to přejde. Ale on…“
Daniel se odmlčel.
„Řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu.“
Rty se mi třásly.
„Jakou?“
„Jestli tu nebudu… uleví se jí.“
V hlavě mi něco prasklo.
„Ne. To byla nehoda.“
Danielův hlas ztišil.
„Já si to myslel šest let taky.“
Vytáhl ze složky další papír.
Policejní zprávu, kterou jsem nikdy neviděla.
„Auto nebrzdilo. Ani metr.“
Vzpomněla jsem si na déšť. Sirény. Bílou nemocniční chodbu. Slovo „nehoda“.
„Jel plnou rychlostí přímo do svodidel.“
Zakryla jsem si uši.
„Přestaň…“
„Zjistil jsem to teprve před rokem. Měl ten dokument schovaný.“
Slzy mi stékaly po tvářích.
„Proč jsi mi to neřekl?“
Odpověď byla horší než všechno předtím.
„Protože jsem se bál, že si začneš myslet, že to udělal kvůli tobě.“
Celých šest let bolesti najednou dostalo nový, děsivý tvar.
Vzpomněla jsem si na svoje věty. Svoje stížnosti. Svoje zoufalství.
Nechtěla jsem, aby zemřel.
Ale možná to tak slyšel.
„Myslíš, že za to můžu?“ zašeptala jsem.
Daniel ke mně okamžitě přistoupil.
„Ne. Nikdy. Slyšíš? Nikdy!“
Jenže v jeho hlase nebyla jistota. Jen strach.
„Nechtěl jsem, aby to stálo mezi námi. Chtěl jsem to navždy pohřbít. Ale dnes… před začátkem nového života… už jsem to před tebou nedokázal skrývat.“
Svatbní šaty se kolem mě rozlily jako bílý mrak, když jsem si sedla na okraj postele.
Symbol nového začátku na troskách něčeho, co nikdy neskončilo.
Daniel si sedl vedle mě.
„Miluju tě. Ale musíš znát pravdu. I kdyby po ní mělo všechno skončit.“
Dívala jsem se do prázdna.
A poprvé jsem pochopila, proč byl všech těch šest let pořád nablízku. Proč nikdy nespěchal. Proč se na mě díval tak opatrně.
Nejen že mě miloval.
Chráníl mě před pravdou.
Před sebou samotnou.
„Je tam ještě něco?“ zeptala jsem se tiše.
Ztuhl.
A pomalu přikývl.
Ze sejfu vytáhl poslední obálku.
Zapečetěnou.
S mým jménem.
Petrovo písmo.
Ruce mě přestaly poslouchat.
„Nikdy jsem to neotevřel,“ řekl Daniel. „Prosil mě, abych ti to předal… kdyby se mu něco stalo.“
Roztrhla jsem obálku.
Uvnitř byl jediný list.
Pár vět.
Ale ty věty změnily úplně všechno.
„Jestli tohle čteš, znamená to, že jsem se nemýlil. Zasloužíš si být šťastná. Neobviňuj se. Byla to moje volba. Udělal jsem ji, protože jsem tě miloval víc, než jsem dokázal unést… a bál jsem se tě ztratit.“
Papír mi vypadl z ruky.
Svatbní noc zmizela.
Zůstala jen pravda, která šest let čekala v kovové schránce.
A v hlavě mi zněla jediná otázka:
Jestli to udělal z lásky…
co je vlastně láska?