Souhlasila jsem — a už první večer jsem pochopila, že tahle dovolená je navždy zničená„Lino, já po tobě nechci moc. Jen… být někde poblíž. Sednout si vedle vás. Mně stačí málo,“ říkala máma tiše, skoro provinile, jako by se omlouvala už jen za to, že existuje.
„Já jsem opravdu už tak dlouho nikde nebyla.“

Je jí šedesát devět. Celý život se snažila být nenápadná, pohodlná, taková, aby nikomu nepřekážela. A právě tahle její schopnost mě dráždila víc než cokoli jiného.

S Danielem jsme se na tuhle dovolenou připravovali skoro rok. Šetřili jsme, škrtali zbytečnosti, odkládali radosti. Představovali jsme si teplé večery u moře, ticho, doteky, čas jen pro nás dva. Bez řečí o nemocech, cenách, bez nevyžádaných rad.

„Jsi si jistá?“ zeptal se Daniel, když jsem mu řekla o mámě.
„Bude to úplně jiný druh dovolené.“

„Vím,“ odpověděla jsem. „Ale když ji odmítnu, už si to nikdy neodpustím.“

Vzali jsme ji s sebou. Pronajali jsme větší pokoj, aby měl každý svůj prostor. Slíbili jsme si, že se nebudeme hádat kvůli maličkostem.

Cesta začala drobnostmi. Máma se pořád bála o jízdenky, kontrolovala doklady snad desetkrát a opakovala, že „je to všechno hrozně drahé a vlastně zbytečné“. Usmívala jsem se, ale uvnitř mě to pomalu rozežíralo.

V hotelu si dlouho prohlížela pokoj. Sahala na nábytek, otevírala koupelnu, jako by hledala past.

„Tady se asi na nic nesmí sahat,“ řekla opatrně. „Jsme tu přece jen hosté.“

První večer jsme šli na večeři do restaurace u moře. Chtěla jsem krásnou dovolenou. Fotky. Pocit, že můj život konečně dává smysl.

Máma si oblékla své nejlepší šaty. Byly staromódní, ale pečlivě vyžehlené. V ruce držela starou kabelku, kterou nosila roky.

„Nechceš ji radši v pokoji?“ zeptala jsem se.

„Ne. Ať je se mnou,“ odpověděla. Nic víc.

U stolu skoro nejedla. Jen se rozhlížela kolem sebe. Bylo vidět, že se necítí dobře, ale dělala, že je všechno v pořádku.

A pak, když přinesli dezert, řekla náhle:
„Lino… musím ti něco říct.“

Ztuhla jsem. Ten tón jsem znala. V tu chvíli jsem pochopila, že něco skončilo.

„Mami, prosím… ne teď,“ řekla jsem tiše. „Jsme teprve tady.“

Přikývla až příliš rychle.

„Samozřejmě. Promiň. Jen jsem si říkala, že později už možná nebude vhodná chvíle.“

To slovo — později — mě bodlo jako nůž. Později znamenalo rozhovory, které jsem už nechtěla vést. Minulost, ze které jsem byla unavená.

Večeře skončila v tichu. Daniel se snažil mluvit, vtipkovat, ale slova padala mezi nás prázdně. Máma se omlouvala za všechno — za omáčku, za hluk moře, za sebe.

V pokoji řekla, že je unavená, a odešla. Ulevilo se mi. Myslela jsem si, že je konec. Že její „rozhovor“ zmizí v mořském vzduchu.

O půl hodiny později někdo tiše zaklepal.

„Lino… můžu?“

Neodpověděla jsem hned. Daniel se na mě podíval pohledem, který už všechno věděl.

„Jdi,“ řekl. „Já se půjdu projít.“

Máma stála na chodbě a svírala tu starou kabelku. Třásly se jí ruce.

„Jen chvilku,“ řekla rychle. „Já už to nemůžu nosit sama.“

Sedla si na okraj postele a položila kabelku mezi nás. Pomalu ji otevřela. Uvnitř byl ošoupaný obálkový balíček, staré fotografie a tenká složka s dokumenty.

„Vzala jsem to pro jistotu,“ řekla. „Kdyby se mi něco stalo.“

„Mami…“ cítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek. „Jsme na dovolené.“

„Právě proto,“ přerušila mě. Poprvé měla v hlase pevnost. „Nechtěla jsem, abys to slyšela doma. Chtěla jsem, abys byla daleko. Abys mohla odejít, kdybys chtěla.“

Podala mi první papír. Četla jsem — a nechápala.

„Co to je?“ zašeptala jsem.

„Rodný list,“ odpověděla klidně. „Můj. A pak ještě jeden. Tvůj. Ten skutečný.“

To slovo mě zasáhlo jako rána.

„Jak to myslíš?“

„Nejsem tvoje biologická matka, Lino.“

Vzduch v pokoji ztěžkl. Klimatizace hučela příliš hlasitě.

„To není možné…“

„Bylo mi dvaadvacet,“ pokračovala, jako by četla cizí příběh. „Pracovala jsem jako sanitářka v porodnici. Jedna žena se dítěte vzdala. A já… já byla po potratu. Řekli mi, že už nikdy nebudu mít děti.“

Vstala jsem.

„Ty jsi mě ukradla?!“

„Ne,“ zvedla ke mně oči plné slz. „Ona podepsala souhlas. Všechno se vyřídilo. Byla jiná doba. Špinavá doba. Myslela jsem, že tě zachraňuju. A sebe taky.“

Byla mi zima, přestože venku byl teplý večer.

„Proč mi to říkáš teď?“ zašeptala jsem.

„Protože umírám.“

Řekla to bez dramatu. Bez patosu. Jen unaveně.

„Doktoři mi dali půl roku. Možná míň. Nechtěla jsem odejít a nechat tě ve lži.“

Dívala jsem se na ženu přede mnou a nepoznávala ji. Celý život byla tichým pozadím. A teď se to pozadí rozpadlo.

„A táta?“ zeptala jsem se.

„Nevěděl to. Miloval tě. Já jsem se bála, že všechno zničím.“

Neřekla jsem nic. Neplakala jsem. Byla jsem příliš otřesená.

„A co ode mě chceš?“ zeptala jsem se nakonec. „Odpustit? Poděkovat?“

Zavrtěla hlavou.

„Nic. Jen pravdu.“

Vyšla jsem ven. Moře šumělo, lidé se smáli. Svět si nevšiml, že se mi právě rozpadl život.

Dovolená byla zničená.
Ne proto, že jela s námi.

Ale proto, že některé pravdy tě dostihnou všude.
I u moře.