„Doufám, že si děláš legraci?“ zamumlal. „Děláš si ze mě legraci?“„Vůbec ne,“ odpověděl jsem klidně. „Často mluvíš o ideálech. O řádu. Dokonalost. Prostě jsem se rozhodl dovést tvou logiku do logického závěru.“V restauraci zněla hudba tichá, téměř lhostejná. Někde cinkaly sklenice. Kolem našeho stolu prošel číšník, zpomalil, zaujatý. Marc se nervózně zasmál.

„Sedněte si,“ zašeptal. „Lidé nás sledují.“

„Ať se dívají,“ pokrčil jsem rameny. „Nemám co skrývat. Jen chci zjistit, jestli si k sobě opravdu rozumíme… ve všech směrech.“

Položil jsem krejčovský metr na stůl.

Jednoduchý předmět. Bílý. S černými číslicemi. Nic hrozivého.

Přesto na něj zíral, jako by to byla nesnesitelná provokace.

„Co to je?“ zeptal se.

„Nástroj. Jelikož máš rád standardy. Prosím, postav se. Musím něco změřit.“

Jeho tvář zrudla.

„Jsi úplně blázen.“

„Zajímavé,“ odpověděl jsem tiše. „Když jsi navrhoval, abych zhubl sedm kilo, abych se ti ‚vešel‘, to bylo normální. Ale když mluvím o kritériích, najednou ti to vadí?“

Opřel se o židli a založil si ruce.

„Muž má právo na preference.“

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Žena také. Buďme spravedliví.“ „Ty si vybíráš váhou. Já používám krejčovský metr.“

Prudce vstal.

„To je ponižující. Děláš si ze mě blázna.“

„Ne,“ řekl jsem, aniž bych zvýšil hlas. „Jen ti oplácím laskavost, kterou jsi mi dal cítit.“

Popadl bundu, hodil na stůl pár bankovek a odešel, narazil do židle poblíž. Kolem mě se na sebe dívali. Někteří byli v rozpacích. Jiní upřímně souhlasili.

Pomalu jsem složila krejčovský metr a dala ho do tašky. Napila jsem se vody. Poprvé ten večer jsem cítila, jak se mi na hrudi ulevilo.

Venku byl vzduch studený. ​​Kráčela jsem pomalu a cítila, jak prázdnota uvnitř ustupuje něčemu pevnějšímu. Klidnému. Jasnému.

V tu chvíli jsem pochopila jednoduchou pravdu:

Lidé, kteří začínají vztah s požadavky, se nikdy nezastaví. Dnes je to váha. Zítra věk. Potom vrásky, hlas, osobnost. Vždycky bude něco, co se dá „opravit“.

Ne proto, že jste nedostateční.

Ale proto, že potřebují dominovat.

Od toho večera už nepřijímám schůzky, kde se mnou zacházejí jako s projektem, který má být optimalizován. Nejsem proti změně. Ani proti růstu. Ale jen když pochází ode mě – nikdy ne jako podmínka vnucená egem někoho jiného.

A ten krejčovský metr je stále doma, v šuplíku.

Ne jako zbraň.

Ne jako vtip.

Ale jako tichá připomínka: než změříte ostatní, ujistěte se, že jste připraveni si je sami změřit.