Nebyl těžký – byl ostrý. Jako sklo těsně před prasknutím. Město za panoramatickými okny pokračovalo ve svém hluku, ale tady, ve 23. patře, se něco zlomilo. Čas zaváhal.Lucas Cross se pomalu opřel o opěradlo křesla. V žaludku mu cuklo. Nebyl to strach. Bylo to horší. Ten nepříjemný okamžik, kdy si rozum uvědomí pravdu dřív než ego stihne zatáhnout závěsy.

„Pět chyb?“ zopakoval klidným hlasem, který zněl až příliš vyrovnaně. „Tak jednu. Stačí jednu.“

Chlapec se nepohnul k tabuli. Ani nezvedl hlavu. Otevřel sešit – pomačkaný, ale popsaný úhledným, soustředěným písmem.

„Počítáte výnos lineárně,“ řekl klidně. „Ale kapitál vstupuje do projektu po etapách. Od třetího čtvrtletí se úročení mění. V prezentaci je to schované v poznámce pod čarou… jenže vzorec jste neupravili.“

V místnosti to zašustilo. Takashi Kuroda přestal otáčet propiskou. Asistentka Lucasovy kanceláře zbledla a rychle projela data na tabletu. Někdo tiše polkl.

„To je…“ Lucas se zarazil. Už ty čísla viděl. Už tu chybu znal. Jen ji dlouho odkládal, protože kazila hezký příběh. „Pokračuj.“

Chlapec přikývl.

„Kurz měny berete jako průměr z minulého roku. Jenže kontrakt se uzavírá za devadesát dní. Za posledních osm let kurz v tomhle okně vždycky oslabil. Vždycky.“ Otočil stránku. „Tady zaokrouhlujete logistické náklady. Vypadají zanedbatelně, ale v tomhle měřítku sežerou skoro polovinu slíbené marže.“

Krátká pauza.

„A ještě jedna věc. Tvrdíte, že pozemek je bez omezení. Ale v městském registru je zapsané věcné břemeno. Starý kolektor. Jeho přeložení znamená minimálně dva roky zdržení a soudy.“

Ticho už nebylo ticho. Hučelo.

Lucas se díval na chlapce a najednou neviděl obnošenou bundu ani ošlapané boty. Viděl sám sebe před lety. Noci bez spánku. Tabulky, které si přepočítával v hlavě. Někde cestou přestal kontrolovat. Začal věřit, že pozice nahradí přesnost.

„Odkud to víš?“ zeptal se tiše.

Chlapec pokrčil rameny.
„Mám rád čísla. Nelžou. Když je posloucháte.“

Kuroda pomalu vstal. Jeho hlas byl klidný, téměř zdvořilý.
„Pane Crosse, kdybychom tenhle kontrakt podepsali dnes, zítra bychom z něj odešli. Se ztrátou. Velkou.“

Podíval se na chlapce.
„A tenhle kluk nám právě ušetřil…“ krátký pohled do výpočtů, „…několik milionů.“

Někdo z týmu se poprvé neusmál. Možná poprvé pochopil, kde vlastně sedí.

Lucas vstal. Kravata mu najednou připadala směšná, jako rekvizita po požáru.
„Přestávka. Deset minut.“

Když se dveře zavřely, otočil se k chlapci.
„Víš, co jsi právě udělal?“

Chlapec přikývl.
„Řekl jsem pravdu.“

„Ne,“ řekl Lucas pomalu. „Rozbil jsi prezentaci, na které se pracovalo půl roku. Zpochybnil jsi moje jméno. Ty jsi…“ Zarazil se. Slova došla. Zůstala jen jasnost.
„Zachránil jsi firmu.“

Kontrakt ten den nepodepsali. Přepsali ho. Od základu. Výnos byl nižší. Rizika přiznaná. Investoři zůstali. Reputace taky. Ale něco se změnilo navždy.

O týden později se v přízemí objevila nová cedule:
Analytické oddělení.
Pod ní jméno napsané obyčejným černým fixem: Leo Rivera.

Jeho matka dál myla podlahy. Z vlastní vůle. Říkala, že jí to dává klid. Lucas nenaléhal. Přestal vůbec naléhat. Začal se ptát.

A svět? Ten ztichl, když se příběh dostal do médií. Psalo se o „zázračném dítěti“, o „geniálním náhodném zásahu“. Ale podstata byla jinde.

Čísla skutečně nelžou.
Lžou lidé – ve chvíli, kdy se je rozhodnou neposlouchat.