„Mami… prosím. Přijeď domů. Rychle.“A pak ještě jedna věta, která se mi zaryla pod kůži:„Táta mi dal džus. Byl… divný.“Telefon spadl. Ozýval se jen déšť a praskání v reproduktoru. Nic víc. Žádný křik. Žádné vysvětlení. Jen ticho, které bolelo.

Jela jsem přes bouři jako šílená. Červené světlo? Neviděla jsem ho. Klaksony? Neslyšela jsem je. V hlavě mi bušila jediná otázka: proč by Mark dělal džus? Muž, který si dokázal spálit i topinku, najednou v noci připravuje čerstvou šťávu?

Dům byl temný. Nepřirozeně temný. V celé ulici svítila okna, jen náš dům byl černá díra. Vchodové dveře zamčené zevnitř — to jsme nikdy nedělali. Nikdy.

Rozbila jsem skleněnou výplň květináčem a vlezla dovnitř. Sklo mi rozřezalo ruce, ale necítila jsem bolest. Jen ten pach.

Sladký. Těžký. Hořkomandlový.

V obýváku leželi na perském koberci. Mark na zádech, ruku přes oči, jako by si chtěl zastínit světlo. Leo stočený vedle něj, svíral svého plyšového dinosaura. Vypadali klidně. Děsivě klidně. Jako figuríny.

„Vstávej! Marku! Leo!“ křičela jsem a klekla si k synovi. Jeho rty už měly namodralý odstín.

Zbytek byl chaos. Sirény. Modrá světla. Cizí ruce, které mě odtahovaly od těla mého muže.

Detektiv Miller mě odvedl stranou. Jeho pohled nebyl soucitný. Byl chladný, měřící.

Držel průhledný sáček na důkazy. Uvnitř byl kus papíru.

„Našli jsme to vedle ruky vašeho manžela,“ řekl tiše. „Vypadá to jako dopis na rozloučenou.“

Srdce mi přestalo bít.

„Podívejte se na podpis.“

Podívala jsem se.

Elena.

Moje jméno.

Písmo bylo téměř dokonalé. Stejné oblouky, stejný sklon. Jako by to psala moje ruka. Jenže já ten papír nikdy neviděla.

V tu chvíli jsem pochopila něco horšího než samotnou smrt: někdo chtěl, aby to vypadalo, že jsem za tím já.

Lea odvezli na jednotku intenzivní péče. Mark už nikam nejel.

Na stanici mi Miller položil otázku, která mě bodla víc než střepy ve dlaních.

„Věděla jste, že váš manžel měl problémy v práci?“

Nevěděla. Poslední týdny byl tichý. Nepřítomný. Říkal, že je unavený. Myslela jsem, že je to stres. Ne strach.

Druhý den jsem si vyžádala povolení vrátit se domů. Potřebovala jsem odpovědi. V pracovně jsem otevřela zásuvku, kde Mark schovával staré účtenky. Mezi nimi byla malá černá flashka.

Když jsem ji zapojila do notebooku, ruce se mi třásly.

Video.

Mark seděl u stolu. Vypadal zničeně.

„Jestli tohle sleduješ,“ začal, „znamená to, že jsem to nezvládl.“

Polkl.

„Vyhrožovali mi. Chtěli, abych podepsal smlouvu. Řekl jsem ne. Poslali mi fotku Lea před školou. Vědí o nás všechno.“

Zavřel oči.

„Myslel jsem, že to ustojím. Že je to jen nátlak. Ale dnes… dnes přišli osobně.“

Záznam se přerušil.

Smlouva. Chemikálie. Noví obchodní partneři. Mark pracoval ve firmě, která distribuovala průmyslové látky. Najednou všechno začalo dávat smysl. Ten zápach. Ten džus.

Vyšetřování trvalo týdny. Ukázalo se, že odšťavňovač byl objednán pod falešným jménem. Doručený ten samý večer. Někdo chtěl, aby to vypadalo jako zoufalý čin muže, který zabil sebe i syna.

Expertiza potvrdila, že dopis byl padělek. Použili vzorky mého starého deníku. Někdo měl přístup k mým věcem.

Leo přežil. O pár mililitrů méně. O pár minut rychlejší zásah. Zázrak.

Někdy se v noci probudí a šeptá:

„Mami… ten džus byl fakt divný.“

Držím ho za ruku a přemýšlím, jak blízko jsme byli konci. Jak snadno lze někoho zlomit strachem. Jak rychle se z obyčejného domu stane místo činu.

A víš, co je na tom nejděsivější?

Že zlo někdy nekřičí. Nepřijde se zbraní. Přijde s úsměvem. Položí sklenici na stůl. A čeká, kdo se napije.