V dávné Číně stačilo, aby dívce bylo devět nebo deset let, a její tělo bylo prohlášeno za „nedokonalé“. Příliš velké nohy. Příliš svobodná chůze. Příliš hlasitý smích. Matka si k ní sedla, vzala dlouhé pruhy látky a začal rituál, kterému se říkalo poeticky – vytvořit lotos.

Prsty se lámaly pomalu. Kosti se násilím ohýbaly pod chodidlo. Bolest nebyla výjimkou, byla pravidlem. Dívka se učila mlčet. Učila se vydržet. Říkali jí, že právě to z ní udělá dobrou manželku. Malá noha znamenala větší šanci na výhodný sňatek. A výhodný sňatek znamenal jistotu přežití.

Tvrdá otázka: kde v tom byla láska? Kde byla ochrana? Nebyla to jen společenská dohoda převlečená za tradici?

Dnes nad tím kroutíme hlavou. „Jak mohli mrzačit děti kvůli kráse?“ ptáme se pohoršeně. Lotosové střevíčky stojí v muzeích jako relikvie bolesti.

Jenže příběh nekončí minulostí.

Dnes už nikdo dívkám neláme kosti. Ale tlak nezmizel. Jen změnil podobu. Filtry v telefonech zmenšují nos, zvětšují oči, vyhlazují pleť. Estetické zákroky slibují „lepší verzi sebe sama“. Třináctileté dívky si měří pas a porovnávají se s cizími tvářemi na obrazovce.

Co se vlastně změnilo?

Dříve byly obvazy vidět. Dnes jsou neviditelné. Tehdy bolela chodidla. Dnes bolí sebevědomí. Tehdy dívka kulhala, ale chválili ji za eleganci. Dnes se usmívá do kamery a bojí se vyjít bez make-upu.

Možná si říkáte: „Ale dnes je to volba.“ Opravdu? Je volba svobodná, pokud je strach z odmítnutí silnější než vlastní hlas?

Touha „zapadnout“ je stará jako civilizace. Být milována za cenu bolesti – to je vzorec, který se opakuje. Jen nástroje jsou modernější. Místo hedvábných pásů máme algoritmy. Místo císařského dvora máme sociální sítě.

Nejde o to srovnávat fyzické mrzačení s dnešní estetikou. Nejsou to totéž. Ale logika je znepokojivě podobná: nejsi dost dobrá taková, jaká jsi. Musíš se upravit, zmenšit, vyhladit, opravit.

A tady se láme celý příběh.

Láska, která vyžaduje bolest jako vstupenku, není láska. Je to obchod.

Tradice svazování nohou skončila, když si společnost dokázala přiznat, že krása postavená na utrpení je jen jinou formou strachu.

Dnes stojíme na podobné hraně. Nikdo nám nesvazuje nohy. Svazujeme si mysl. Srovnáváním. Dokonalými obrazy. Nekonečným honem za ideálem, který se pokaždé posune o kousek dál.

Představte si dívku, která řekne: „Bolí to. A pokud to bolí, není to správné.“ Představte si matku, která místo „vydrž“ zašeptá: „Jsi dost.“

Možná svět nezmění jedna věta. Ale každá změna začíná odmítnutím pokračovat ve starém příběhu.

Lotos kdysi symbolizoval dokonalost – malou, zkřivenou, ukrytou v hedvábí. Dnes je dokonalostí upravený profil. Zítra to může být něco jiného.

Otázka zůstává: kdo z nás má odvahu rozvázat obvazy, které nejsou vidět? A dokážeme se jednou projít bosí – bez studu, bez filtru, bez bolesti?