Ten zvuk byl krátký, ale ostrý — jako kdyby někdo přestřihl poslední nit mezi minulostí a přítomností. Ten hrnek přežil nemocnici, probdělé noci i mámin pohřeb. Nepřežil jen dnešní večer.Katja zírala do koše, jako by tam nehodila porcelán, ale vlastní srdce.

— Tak takhle jednoduché to je? — zašeptala.

Arťom konečně zvedl oči. Nebyla v nich zloba. Jen únava. A možná stud.

— Ty z toho děláš drama, — řekl tiše. — Mohli jsme si normálně promluvit.

— Promluvit? — její hlas ztěžkl. — Kdy jsi se mnou mluvil? Když moje knihy skončily ve sklepě? Nebo když jste do mého pokoje nastěhovali dětskou postýlku?

Z vedlejšího pokoje se ozval dětský smích. Lehký, bezstarostný. Jako by patřil do jiného světa.

Olga stála u dřezu, klidná, téměř nehybná. Její pohyby byly pomalé, přesné. Nebránila se. Ale ani neustoupila.

— Nejde ti o pokoj, — řekla nakonec klidně. — Držíš se minulosti. Jenže ta už se nevrátí.

Ta věta dopadla tvrději než křik.

— Ty nic nevíš o naší minulosti, — procedila Katja.

— Vidím přítomnost, — odpověděla Olga. — Tvůj bratr má právo na vlastní život.

Právo. Slovo, kterým se dá ospravedlnit téměř všechno.

Katja se otočila k Arťomovi.

— A já? Já právo nemám? Když máma umírala, kdo tam byl? Kdo podepisoval papíry? Kdo prodal šperky, abys mohl dostudovat?

Vzduch zhoustl.

— Nepoužívej mámu… — zašeptal Arťom.

— Musím! Protože ty jsi zapomněl! — vybuchla Katja. — Zapomněl jsi, kdo tě držel nad vodou!

Olga tentokrát ztratila svůj chladný klid.

— Pomáhala jsi, nebo sis budovala dluh, který mu teď vyčítáš? — zeptala se tiše.

Ta otázka bodla přesně.

Láska, která se promění v účet, přestává být láskou.

— Já jsem tě neprosil, abys byla moje náhradní matka, — řekl Arťom najednou. — Neprosil jsem tě, abys obětovala vlastní život.

Ta věta rozbila víc než hrnek.

Katja ustoupila o krok, jako by ji někdo udeřil.

— Takže jsem byla jen pohodlné řešení?

— Byla jsi opora, — odpověděl. — Ale opora nemá dusit.

Do kuchyně vstoupil malý chlapec v pyžamu s dinosaury. Podíval se na napjaté tváře.

— Mami… je teta zlá?

To slovo viselo ve vzduchu.

Teta.

Ne vetřelkyně. Ne nepřítel.

Katja cítila, jak se v ní něco láme.

Najednou se viděla zvenku — žena, která bojuje o zdi, jako by jí mohly vrátit matku. Jako by kontrola mohla zastavit čas.

— Ne, — odpověděla překvapivě sama. — Teta není zlá.

Chlapec se vrátil ke kresleným filmům.

Ticho bylo těžké.

— Nechci tě vyhodit, — řekl Arťom tiše. — Ale nechci žít pod výčitkami.

Katja si sedla.

Možná nešlo o byt. Nešlo o nábytek. Šlo o strach. Strach, že když pustí bratra, zůstane sama. Že bez role zachránkyně nebude nikým.

— Měl jsi mi to říct jinak, — zašeptala. — Ne takhle. Ne jako hotovou věc.

— Bál jsem se, — přiznal.

A ta jednoduchá věta bolela víc než všechny urážky.

Olga vytáhla střepy z koše a položila je na stůl.

— Ne všechno, co se rozbije, musí skončit v odpadu, — řekla klidně. — Někdy se to dá slepit. Ale jen když to chtějí všichni.

Katja se dívala na fialové kousky porcelánu. Nerovné hrany. Staré praskliny.

Slepit znamená přiznat, že prasklina existuje.

— Dnes nikam nepůjdu, — řekla nakonec. — Je to i můj domov. Ale přestanu vést válku.

To nebyla porážka.

Byl to okamžik, kdy člověk pochopí, že držet někoho silou není láska. Jen strach.

Za oknem se stmívalo. Dům zůstal stejný.

Jen vztahy už nikdy nebudou jako dřív.