Řekl to klidně, skoro profesionálně, jako by mluvil o úpravě rozpočtu. A tehdy jsem ještě netušila, že na další schůzku si vezmu metr. Protože jsem měla v plánu něco změřit já jemu.První dvě rande s Radimem Kovářem byla vlastně příjemná. Tlumené světlo restaurace, zdvořilé gesto, když mi odsunul židli, sebevědomý hlas muže, který je zvyklý rozhodovat. Mluvil o projektech, o zahraničních kontraktech, o tom, kolik lidí pod ním pracuje. Všechno bylo uhlazené. Úspěšné. Draze zabalené.

Je mi pětačtyřicet. Nikdy jsem nebyla modelka a nikdy jsem jí být nechtěla. Sportuji, jím rozumně, starám se o sebe. Měřím 170 centimetrů a nosím velikost 46. Cítím se ve svém těle dobře. Až do chvíle, kdy mi někdo s naprostou jistotou sdělil, že by bylo lepší, kdybych byla menší.

„Sedm kilo,“ zopakoval tehdy. „Pak bys byla ideální.“

Ideální. Pro koho? Pro něj.

Ta věta mě bodla víc než jakákoli přímá urážka. Nešlo o váhu. Šlo o to, že mě začal přepočítávat. Jako položku. Jako projekt, který potřebuje optimalizaci.

Na třetí schůzku jsem přišla přesně. V černých šatech, které miluji. Vlasy upravené. Rtěnka výrazná. A v kabelce svinovací metr.

Seděli jsme u vína, když znovu otevřel téma „potenciálu“. Mluvil o disciplíně. O standardech. O tom, že žena by měla odpovídat úrovni muže, s nímž je.

Vytáhla jsem metr a položila ho na stůl.

Zarazil se. „Co to děláš?“

„Máš pravdu,“ odpověděla jsem klidně. „Shoda je důležitá. Tak budeme měřit.“

Zasmál se. „Co chceš měřit?“

Naklonila jsem se blíž. „Obvod tvého ega. Hloubku tvé empatie. Schopnost respektovat ženu jako rovnocennou bytost.“

Jeho úsměv zmizel.

„To přeháníš.“

„Nepřeháním. Jen vracím zrcadlo.“

V tu chvíli jsem si uvědomila něco nepříjemného – na pár sekund jsem mu uvěřila. Opravdu jsem si doma stoupla před zrcadlo a přemýšlela, jestli bych neměla víc omezit večeře. A to mě vyděsilo víc než jeho poznámka. Ta myšlenka, že by cizí muž mohl otřást mým sebevědomím.

„Ty jsi to vzala moc osobně,“ řekl nakonec.

Samozřejmě. Když muž hodnotí tělo ženy, je to prý objektivní názor. Když žena nastaví hranici, je přecitlivělá.

Svinula jsem metr zpět.

„Víš, co je zvláštní?“ podívala jsem se mu přímo do očí. „Než jsem tě poznala, ani mě nenapadlo, že bych se měla zmenšovat. A já se zmenšovat nebudu. Ne kvůli tobě. Ne kvůli nikomu.“

Zaplatila jsem svou část účtu a odešla.

Venku byl chladný večer. Dýchala jsem zhluboka a cítila, jak se mi vrací klid. Sedm kilo. Kolik žen na světě se každý den snaží být o něco menší? Tišší. Méně náročné. Méně viditelné.

A přitom problém často neleží v jejich těle, ale v malosti mužů, kteří potřebují, aby vedle nich někdo vypadal „méně“, aby oni mohli vypadat víc.

O pár dní později mi napsal zprávu:
„Chtěl jsem ti jen pomoct být lepší verzí sebe sama.“

Lepší verzí podle čí šablony?

Neodpověděla jsem.

Moje tělo není projekt. Není to investice, kterou někdo zhodnotí podle svých kritérií. Je to příběh. Pětačtyřicet let života, zkušeností, radosti i bolesti.

A jestli někdo potřebuje, abych ubrala sedm kilo, aby se cítil dostatečně silný, pak by měl začít tím, že přibere trochu pokory.

Metr nosím dál v kabelce. Ne proto, abych měřila centimetry. Ale abych si připomněla, že hodnotu ženy nelze vyčíslit.

A že se kvůli nikomu zmenšovat nebudu.