Na fotografii jsem byla já. O dvacet let mladší. V nemocniční uniformě. Vedle mě vyčerpaná žena s popelavou tváří. Pod snímkem komentář z nějakého starého fóra:
„Porodní asistentka si přivlastnila děti umírající matky. Rodina tvrdí, že je chtěla zpět.“

Vzduch mi uvízl v plicích.

— Je to pravda? — hlas Niky byl cizí, tvrdý. — Máme babičku. Máme tetu. Hledaly nás. Psaly úřadům.

Angela držela telefon tak pevně, až jí zbělely klouby.

Dvacet let jsem se toho dne bála. Ne odhalení. Jejich bolesti.

— Přišli půl roku po jejím pohřbu, — řekla jsem tiše. — Do té doby se o ni nezajímali.

— To nemůžeš vědět! — vybuchla Angela. — Jak jsi mohla rozhodnout za nás?

Slovo „rozhodnout“ mi projelo hrudí jako nůž.

Před domem stál stěhovací vůz. Moje věci byly naskládané v krabicích, jako by někdo balil cizí život. Z jedné trčel starý plyšový medvěd. Nika s ním spala do osmi let. Angela se ve čtyřech budila hrůzou ze tmy a lezla ke mně do postele.

— Řekla jsi nám, že jsme adoptované, — pokračovala Nika, — ale neřekla jsi, že jsme měli rodinu, která nás chtěla.

— Chtěla vás, když bylo pozdě, — odpověděla jsem. — Sociální služby jejich žádost zamítly. Dluhy. Alkohol. Nestabilní prostředí. Vaše matka věděla, proč mě o to prosí.

Vzpomínka mě bodla jako žhavé železo. Její prsty se mi tehdy zaryly do dlaně.

„Postarej se o ně,“ šeptala. „Prosím.“

Jak bych mohla říct ne?

— A co když to byla chyba zoufalé ženy? — zašeptala Angela.

Možná byla. Zoufalství dokáže zatemnit rozum. Ale byla to jejich matka. A v tu chvíli myslela na ně.

— Mohla jsi nám dát možnost volby, — řekla Nika tiše.

Volba. Krásné slovo pro dospělé. Nesmyslné pro tří­měsíční děti.

— Když vám byly tři měsíce, nemohly jste si vybrat, — odpověděla jsem. — A když vám bylo deset, nechtěla jsem, abyste se cítily jako kufr mezi dvěma rodinami. Chtěla jsem, abyste měly jeden domov. Pevný. Ne podmíněný.

Vítr zafoukal a převrátil jednu krabici. Medvěd spadl na chodník. Nika ho zvedla a chvíli na něj zírala, jako by držela vlastní dětství.

— Ta žena nám poslala dokumenty, — řekla Angela roztřeseně. — Tvrdí, že jsi využila své postavení v nemocnici. Že jsi manipulovala.

Hořce jsem se usmála.

— Prošla jsem soudem, kontrolami, výslechy. Odpovídala jsem na otázky o své výplatě, o svém soukromí, o své psychice. Kdybych něco manipulovala, nikdy bych nespala dvě hodiny denně a nepracovala na směny, abych vás uživila.

Ticho bylo těžké.

— Proč jsi nám o nich nikdy neřekla později? — zeptala se Nika.

Protože jsem se bála. Ne pravdy. Vás.

— Bálo se mi, že ve mně uvidíte zlodějku, ne matku, — přiznala jsem. — Možná to byla chyba. Ale všechno, co jsem dělala, bylo ze strachu, že vás ztratím.

Angela přistoupila blíž. V jejích očích nebyla jen zloba. Byla tam trhlina.

— Jestli jsi nám lhala, to ti neodpustím, — řekla tiše. — Ale jestli jsi mlčela, protože jsi nás milovala… to je něco jiného.

Slzy mi stékaly po tvářích, aniž bych je zastavila.

— Nikdy jsem nelitovala, že jsem dala ten slib, — zašeptala jsem. — Ani teď.

Nika zavřela oči.

— Jsme zmatené. Celý náš život má najednou prasklinu.

— Tak ji opravme spolu, — odpověděla jsem. — Pojedeme za nimi. Podíváme se jim do očí. Přečteme všechny spisy. Pokud jsem udělala chybu, postavím se jí. Ale neutíkejte přede mnou.

Stěhováci stáli stranou, nejistí.

Angela se nadechla.

— Zrušte to, — řekla nakonec. — Dnes se nikdo nestěhuje.

Nevím, co přinese zítřek. Možná další bolest. Možná odhalení, která zamrazí. Ale v tu chvíli jsem pochopila jednu věc: mateřství není krev. Není to podpis na listině. Je to dvacet let probdělých nocí, horeček, objetí a strachu, že o ně přijdete.

Dům stál dál.

A snad i rodina.